ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Patálie kolem odposlechu
Patálie kolem odposlechu poslance Josefa Hojdara se rozrůstá. Neví se,kdo to udělal, ale ví se, že to nebyli žádní čajíčkové nebo amatéři. Vladimír Špidla prohlásil, že je si naprosto, ale absolutně jistý, že v žádném případě v tom nemá žádná jeho tajná služba ani špičičku prstíčku - a řekl to takovým způsobem, že i jeho příznivci možná usoudí, Špidlík je v tom po uši! Jsou to starosti... Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění jsou sociální demokraté s oblibou u veřejnosti o čtyři procenta pod komunisty. Komunisté mají třináct procent, sociální demokraté devět, vedoucí ODS osmnáct. Preference pod deset procent - to znamená, že sotva jeden z deseti je stoupenec sociální demokracie! Je jisté, že takové hříčky s odposlouchávacími aparátky procenta obliby nepřidají, spíše naopak!

Aston

Vládo, fuj!

Vláda odmítla návrh na odškodnění lidí poškozených během okupace v roce 1968. Návrh je podle Špidly "všeobecně špatný", ale argumenty proti jsou mnohem horší! Prý by se to zneužívalo, neb někteří už byli odškodněni, nelze prý vyloučit, že někteří byli postiženi vlastním protiprávním jednáním (Gross), neví se přesně, kolik takových je (řádově stovky).

Co jsme to za společnost, že jako první se při nabízení pomoci zkoumá, jestli to náhodou nedostane někdo jiný. Kolik jen nařízení, vyhlášek a zákonů vzniká proto, aby se někdo nemohl obohatit, přičemž jsou všichni žadatelé a priori považováni za podvodníky. Podvodníci přesto podvádějí dál a poctiví potřební se na ponižující pomoc raději vykašlou.

Místo, aby se vláda návrhem zabývala způsobem vedoucím k jeho přijetí přijatelným způsobem, hledají se neuvěřitelné záminky (viz Gross) k jeho smetení ze stolu.

Gentleman

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - dětské hry
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly dětmi.

Možná nejběžnější hra byla "na pikolu". Jeden "pikal", to znamená že počítal po smluvenou dobu, pak končil "před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu". Po dobu pikání s nesměl dívat a hráči se poschovávali. Pikolující je pak hledal a koho spatřil, musel ho zapikat, to znamená, že musel doběhnout k pikole, třikrát zaklepat a volal: "raz, dva, tři - Pepík!" Jednodušší verze byla "na schovku", to bylo prosté hledání poschovávaných dětiček.

Další často hraná hra byla "král vysílá své vojsko". Pravidla si už moc nepamatuju, bylo to nějaké prorážení kordonu, tedy řady dětí zaklesnutých do sebe lokty. Velmi ceněni byli dobře živení chlapečkové. Ti také vynikali v kohoutích zápasech (skákání na jedné noze, ruce založené na prsou, duelanti do sebe vráželi, kdo se dotkl oběma nohama země, prohrával). Hrálo se i "na vodníka" - moc si nepamatuju, jak to bylo, myslím že jsme přebíhali nějaké vyhrazené území, kde číhal vodník, kdo byl lapen, stával se dušičkou, ovšem za specifických okolností mohl být osvobozen.
Zvláštní druh her byl spojen s barvami - například "pan čáp ztratil čepičku". Pak se říkalo... "měla barvu barvičku..." a ten kdo vyvolával, řekl třeba "modrou" a všichni prchali a každý musel rychle nalézt něco modrého. Kdo byl přistižen mez modré, měl "babu" a musel v dalším kole vyvolávat.
Bojová hra byla "na lupiče a na strážníky" neboli na "lupy a na strály". Detaily jsem zapomněl.
Specifické hry se hrály s kuličkami - hliněnými, prodávaly se v pytlíku v hračkářství, ceněny byly skleněnky a cíněnky, měnily se za hliněné kuličky v přesně daném poměru.

K hrám patřila rozpočítávadla - snad každá začínala nějakým rozpočítáváním. Nejčastější bylo:

"En ten týky / dva špalíky / čert vyletěl / z elektriky / bez klobouku bos/ natlouklo si nos / boule byla veliká / jako celá af / ri / ka ! /" Každé znaménko "/" znamená ukázání prstu a na kom zůstal prst jako na posledním, ten byl "ten vybraný", k čemu koli. Rozpočítávadel bylo mnoho, ještě si pamatuju na "En ten tyciól, cukr karfiól, ava výva vývo ven." Prostinké, ale účinné. Kolem rozpočítávání byly hádky, jelikož zkušený rozpočítávač věděl, kolik slabik, respektive těch "/" rozpočítávadlo má a dovedl to zaonačit tak, aby los padl na specifickou osobu.

Když to po sobě čtu v éře autíček na rádio a plejstejšnů, připadám si jako Erben.