ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Klub zařazených nezařazených
Vznikla nám senátní sekce nezařazených. Dva z jejích pěti členů vskutku nezařazení jsou - Jaroslav Kubín a Vladimír Železný. Ovšem tři zbývající zařazení jsou. Do senátu kandidovali a do něho byli zvoleni za komunistickou stranu, hlasy té pětiny voličstva, která je s poměry v demokratické republice nespokojena a přála by si návrat poměrů před rok 1989.

Motiv tří komunistických senátorů je pochopitelný. Postupná legitimizace dědiců režimu, který je i ze zákona prohlášen za zločinný čili nelegitimní, to je jedna z absurdit naší současnosti. Bývalý komunista je i Jaroslav Kubín, třebaže je nyní myšlenkově spřízněn spíš s Občanskou demokratickou stranou. Zcela jinak je to ale s Vladimírem Železným.

Bývalý všemocný pán televize Nova vyletěl z televize na samém počátku své novinářské dráhy hned po začátku normalizace. Po celou dobu jejího trvání byl takříkajíc na ošklivci. Pokud mohl publikovat, tak v Technickém magazínu anebo v televizních studiích mimo metropoli, v Praze nesměl do televize vsunout ani hrot nosu. I díky tomu se ocitl po převratu po boku Petra Pitharta a mohl nastartovat svoji kariéru, která byla v některých momentech hvězdná. To vše je jakoby zapomenuto.

Spolu s komunisty je nyní Vladimír Železný členem klubu "nezařazených", v němž mají většinu ti, kteří jsou "zařazení" až moc. Co nabídl novodobý Mefisto novodobému Faustovi za podpis? Klub dostává příspěvek 31850 korun plus 4420 korun za jednu každou duši. Předseda má k disposici auto a klub má nárok na kancl a sekretářku. Není od věci připomenout, že na těchto "úžasných prebendách" začalo troskotání a posléze ztroskotání někdejší Čtyřkoalice. Ta by nabyla hodnověrnosti, kdyby v době své největší prestiže sloučila senátní kluby do jednoho - čtyřkoaličního. Státní příspěvky a auto a sekretářka byly přednější než strategický tah k nejvyšší metě. Vždyť třicet tisíc, to jsou pěkné peníze, že? A v klubovní kanceláři je lépe než někde na barikádě.

Vidina senátního klubu má jakousi magickou přitažlivost. Může to pochopit hlavně ten, koho se to týká. Volič jen kroutí nechápavě hlavou. Kvůli vařiči na kafe a úřednímu telefonu se spolčit s komunisty?

Ale takové to skutečně je. Vznešeně se tomu říká reálná politika. Nevznešených označení by se dalo navymýšlet mnoho, přemnoho. Ale nějak se do toho ani nechce.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nábrdle
Dětství jsem prožil ve vesnici Slapy u Prahy, od mého necelého jednoho roku až do roku 1953 jsme tu bydleli na kopci zvaném Na Vyhlídce, nedaleko kostela. Z okna je vidět silnice do sousední vesnice Buš. Tudy přicházely pohřební průvody, vpředu kráčela muzika, místní občané. Na inštrumentech měli klipsny s notami. Nebožtíka očekával vykopaný hrob na hřbitůvku za kostelem. Chodíval jsem tam za panem hrobníkem. Díval jsem se, jak vykopané kostičky skládá do šátku a ukládá je do míst, kde spočinou nohy nového nájemce. "První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka," říkal k tomu můj otec později.

Také pana faráře jsem měl rád. Snad všechny děti ze vsi k němu chodily. Vyprávěl nám o Ježíšovi a dával nám svaté obrázky. Pak zmizel. Že si pro něho přišla StB věděli jen rodiče a ti nám nic neřekli, až mnohem později.
Tím ale nezmizel náboženský život. Krásná byla procesí k zázračné studánce, ta je snad v lesích nad Štěchovicemi dosud, onehdy jsme tam projížděli na kole, ale nerozpomněl jsem se, kde asi ta studánka je. Krásné obřady byly i kolem velikonoc - vybavuji si v paměti zastavení zrobená z kmínků mladých bříz. Před očima mám i procesí s Jezulátkem, před panem farářem kráčely slavnostně oblečené holčičky a sypaly mu pod nohy okvětní lístky růží.
Estébákův pařát v zádech nebyl vidět. Dnes mi to připadá zvláštní, že jsme v druhé třídě, to bylo v roce 1952, kdy kat dal oprátku na krk Slánskému, tomu muži, který pomáhal mlýn roztočit (mlýn rozmačkal mlynáře, vtipkoval k tomu později Antonín Novotný), měli ve škole jako nepovinný předmět náboženství. Všechny děti na něj chodily. A pan katecheta nám vyprávěl o posledním soudu a do zad se mu dívaly oči dvou vrahů, Klementa Gottwalda a Josefa Stalina. Ne jeden, ale dva portréty jsme mívali vedle tabule.

V Praze to bylo jiné. Sice i tam se chodilo na nepovinné náboženství, na nábožku či nábrdle, ale hodiny už nebyly ve školní budově. A přece mi Bůh nezmizel z očí! Do školy jsem chodil na Sladkovského náměstí a kostel jsme měli přímo před vchodem. V ose školního vchodu byly schůdky do sakristie kostela. Na schůdcích se odehrávaly dětské hrátky a když byly přespříliš hlučené, otevřely se dveře a vyběhl z nich rozlícený kostelník. Ale o těch hrátkách zase až někdy jindy.

PSÍ PŘÍHODY: Procházka v mlze
A je to tady, padla mlha a v ní se může kdekoli ukrývat jedlý pes. Bart to ví a proto je ve střehu jako Nick Carter.
V takových chvílích si vždy ,kladu otázku, jaký má asi Bart zrak. Říká se, že psi špatně vidí. Jedlého psa ale zmerčí na velkou dálku! Jak ale vidí v mlze? Líp než já, nebo hůř? Ten temný tvar před námi, copak to asi je? Kmen stromu anebo babička, která spustí povyk, jakmile se Bart přiblíží k jejímu chundelíkovi?