ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Cena za nezávislost soudů
Všechny řeči o tom, že "Benešovy dekrety jsou vyhaslé" byly pouhou bublinou, která praskla při prvním závanu větru reality. Jsou reálné jak tříska v oku a je skoro jisté, že budou vadit a bolet ještě víc než vadí a bolí, neboť politici se hodlají v té třísce šťourat.

K nebývalé aktivitě je vyburcoval výsledek soudního sporu, v němž František Oldřich Kinský vyhrál pět soudních sporů o majetek zabavený po válce. Zabavený neprávem na základě interpretace a manipulace s dekrety, jak rozhodly nyní, naše konečně už nezávislé soudy.

Vladimíra Špidlu, Pavla Dostála a jiné předáky ale zajímá víc fakt, že "bohatec se dostal k majetku, jenž mu byl zabaven ve prospěch lidu". Vzhledem k tomu, že jenom Kinský podal 157 dalších žalob o majetek ve výši 40 miliard korun, politické špičky dospěly k závěru, že soudy by "měly postupovat jednotně". Tedy, jak jinak vykládat úmysl než tak, že by soudy měly dostat direktivu a majetkové žaloby "bohatců" prostě zamítat, závislost nezávislost stranou, zákon nezákon, prostě proto, že si to veřejnost a jí poplatní politici přejí.

Čtyřicet miliard, to je slušná cena! Právní experti, kteří se mají na příkaz politiků věcí zabývat, by měli zároveň prozkoumat, jakou cenu má nezávislost soudů. Oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní je vynález starý dvě stě let. Jakou cenu jsme ochotni zaplatit, abychom ho pozbyli? Oželíme ji, abychom si zachovali zámek v Chocni?

Vladimír Špidla se jistě bude bránit nařčení, že chce omezit nezávislost soudů, a někdo důmyslný vymyslí nějaké slovíčko, kulaté , jako byla ta "vyhaslost dekretů". Jenže tak to bývá s těmi slovíčky - jsou nejen kulatá, ale tuze měkká a tenká a realita z nich ježatě trčí. Na "doporučení soudům" by měli být mimořádně citliví občané státu, ve kterém se ještě před půl století na základě "doporučení soudům" věšelo. Aféra má i potěšující rysy - Nejvyšší soud, jak se zdá, nejeví chuť tancovat podle politické kapely, kde mezi pištci mimořádně silně vřeští komunisté. A komentáře právníků jsou také víc než skeptické.Poukazují na ojedinělost Kinského případu. Ovšem k podstatě "direktiv soudům" patří to, že na "jednotlivosti" nehledí. Že právě proto jsou tak nebezpečné by měli pochopit i ti občané, kterým leží v žaludku bohatci, a bohatí šlechtici obzvlášť. Do mlýna "direktivního soudnictví" by se časem mohli dostat i oni, mnohý příklad známe.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem vyměkl s motorkou
Minulý týden se konal v Chotěboři Avalcon a Parcon dohromady. Chotěboř, to je dnes hlavní město české sci-fi. Jak se tam dostat? Původně jsem zamýšlel tam jet v sobotu ráno. Vstávám časně, takže bych mohl v Chotěboři bohatě být před desátou, tedy zhruba v tu dobu, kdy se scifistické mátohy vymotávají z brlohů. Jenže se ukázalo, že v pátek večer mám dělat vypravěče v divadelní hře a tudíž že není jen žádoucí, ale dokonce nutné, abych byl v Chotěboři v pátek odpoledne.

Dvacet let jezdím na rozmanité cony autem. Dvacet let s tím nebyly potíže. Až letos na Parconu.
Přijel jsem a první, co se mě ptali: "Kde máš motorku?"
Já na to, že ji nechci nechávat venku přes noc a že je deštivé počasí...
"No jo," zněla zklamaná odpověď.
Načež přijel scifista na motorce - a jasně dal najevo, že ji nechá před kulturním domem přes noc!
Aby moje potupa byla dokonalá... V sobotu dopoledne jsem měl poslední vystoupení na conu,četl jsem mou novou povídku o Posledním soudu, pak jsem nasedl do auta a odjel do Prahy.
Jakmile jsem dojel domů, zvonil mobil.
Byl to můj kamarád Martin Zhouf (dělá teď obálku pro mou novou povídkovou sbírku Pravda o pekle) a sděloval mi, že právě dorazil do Chotěboře - na motorce!
Takže motorkový king bude, zaslouženě, Martin Zhouf, kdežto já jsem automobilová guma.
No, dnes, tedy v pondělí 7.7., mám vystoupení v Brně. Čtu tam povídky v divadle Husa na provázku na Zelném trhu od 19.30. A přijedu na motorce, abych tu chotěbořskou pohanu smyl. Doufám, že mi déšť nebude v tom smývání pomáhat.

PSÍ PŘÍHODY: Pes a psaní SMS zpráv
Nejsem mistr v psaní esemesek. Na displej pořádně nevidím, knoflíky na mobilu jsou mrňavé, navíc mám mobil s kolečkem a k psaní potřebuju obě ruce. Když při tom musím koukat po Bartovi a hlídat, jestli někde v okolí není jedlý pes, pak je každá esemeska vykoupena nemalým nervovým vypětím, pokud ji píšu na procházce s Bartem.
Nestává se to často, že bych k tomu byl nucen, někdy ano. Zrovna včera při noční procházce se to stalo. Zastavil jsem se pod lampou, abych na Barta dobře viděl a začal jsem s klopotným vyťukávacím dílem. Bart se mi naštěstí hlemejždil u nohy. Tak tedy klopkám, klopkám, písmenko po písmenku, palcem honím kolečko, jde mi to jedna radost, a co dělá to psisko? Nějak divně čmuchá kolem auta, u kterého, shodou okolností, stojím, u jeho zadní části.
Pak mě napadlo se podívat dovnitř auta, a hýml... On v něm seděl, spíš tedy ležel, páreček a bylo těžko říct, kde jedna část párečku začíná a kde druhá končí!

Jistě není třeba dodávat, že jsem tu zprávu dopsal jinde.
Dále je zřejmé, že málo kdy jsem byl tak blízek situaci, jíž se říká dostat pár facek, jako včera večer, když jsem snoval esemesku zrovna u auta, ve kterém...
Kdyby ten pes při tom aspoň tak nefuněl! Ti uvnitř si museli myslet, že to funí ten šmírák, který na ně čumí zadním oknem!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI