ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Televizní fiasko bez přímého přenosu
To, co se děje v parlamentu ve velkém, dělo se v Radě České televize v malém. Dvanáct přítomných radní (třináctý je v cizině) mělo volit mezi šesti kandidáty. Do druhého kola se dostala Jana Kasalová a Jiří Franc; Kasalová ale dostala jen 8 hlasů, Franc 1 a tři hlasy byly neplatné. Přitom dva hlasy chyběly Kasalové ke zvolení.

Těžko si nevzpomenout na volbu prezidenta. Zdá se, že společnost zachvátila stejná nemoc: hledá se člověk, který by vyhověl všem, a protože každý je jiný, nikdo nevyhoví nikomu.

Dalo by se tedy čekat, že do čela státu se dostane těžký bombarďák - v našich poměrech by se dalo uvažovat o dvou mužích tohoto typu, o Václavovi Klausovi a Milošovi Zemanovi. To, že se vůbec uvažovalo o muži typu Jaroslava Bureše, to je zdrcující výpověď o klimatu v naší zemi.

Ale vraťme se k volbě televizního ředitele. Je to funkce s obrovským vlivem, disponuje čtyřmi a půl miliardami korun ročního rozpočtu. Osobnost generálního ředitele? Musí to být člověk se schopnostmi manažera, politika, ekonoma i umělce. Navíc, musí se ujmout instituce vnitřně rozložené, demoralizované, rozdrobené na jednotlivé ostrůvky osobních zájmů. Jeho pravomoci jsou - navíc - značně omezené, bude vystaven tlakům politickým i protichůdným tlakům ze strany zaměstnanců.

Janu Kasalovou osobně znám, vážím si jí - ale nedovedu si představit, jak by v téhle jámě lvové obstála. Myslím, že unikla hrobníkovi z lopaty (velmi, velmi obrazně řečeno, dnes už se naštěstí z funkce neodchází do profesního hrobu, zpravidla se z ní odlétá na zlatém padáku do soukromého sektoru). Jiřího France neznám, nikdy jsem o něm neslyšel. Asi je to moje chyba, omlouvám se.

Rada se 12.3. sejde k novému pokusu - třeba se vzedme k činu, jako se možná vzedme k činu zítra parlament. Hrozí jí rozpuštění (musí zvolit nového ředitele do tří měsíce od 27.11. 2001, kdy z důvodů ne zcela jasných odvolala Jiřího Balvína), je tedy pod větším tlakem, než parlament, kterému nehrozí nic, i když v prezidentské frašce bude pokračovat ve čtvrté či en-té volbě. Takže asi jakéhosi generálního ředitele vyprodukuje. Ten ale s největší pravděpodobností bude pouhým dlaždičem, dláždícím ke konečnému řešení - totiž k částečné privatizaci a totální přestavbě televize veřejné služby.

K tomu ostatně dojde tak jako tak s nástupem digitální televize - který je momentálně, podezírám, uměle bržděn, ale to je zase jiná historie.

RODINA A PŘÁTELÉ: Potíže se sýrem
Ráno jsem nakupoval. Moje ranní nákupy se odbývají v sámošce - nic, co by mělo vzrušit člověka, který si říká "gourmet": bochník chleba, čtyři housky, dva bílé jogurty, Ramu a z chladicího boxu jsem si vybral dva balíčky eidamského sýra tuzemské ne-eidamské výroby. Vše naložil do vozíku a odvezl ke kase.

Paní kasová mi namarkovala bochník chleba, čtyři housky, dva bílé jogurty, Ramu, šlo jí to pěkně od ruky, jen ten chleba a housky musela vyťukávat ručně, ale těmi jogurty a Ramou šmrncla přes okénko a čidlo přečetlo čárkový kód a suma naskočila na kase, jen to svištělo.
Pak přišel na řadu sýr.
Šmrncla jím přes okénko a ono nic. Podruhé, potřetí. Pronesla něco nevlídného a začala prstem vyťukávat číselný kód.
A zase nic!
Dřív než jsme stačil zvolat "Vzdávám se toho sýru, nechci sýr, nechci zdržovat," popadla oba sýry a odběhla.
U kasy se začala vytvářet fronta. Nejdřív malá, pak větší a nakonec největší.
Já byl ten, co udělal frontu.
V Jižní Americe by mě rozsekali mačetami. Češi mají jinou náturu. Dívali se jinam, ale periferním viděním vnímali toho blba, který vytvořil frontu. To je ten, co si vymejšlí a my tu stojíme kvůli němu. No jasně, to je von. Blbec a potížista. Kvůli jeho sejru tu stojíme. Kdyby nebylo jeho sejra, už jsme byli na řadě. Kretén. Musí si kupovat sejra.

Předlouhých pět minut to trvalo, než jsem byl zbaven stigmatu! Paní kasová se vrátila se sejrem nově ocejchovaným, šmrncla jím přes okénko, suma naskočila, pak ona vše jediným stiskem sečetla a já mohl jít pryč i s tím zatracený, pitomým, prašivým sejrem.

PSÍ PŘÍHODY: Chvála otvírače na konzervy
Můj přítel Slávek Švachouček před lety napsal povídku nazvanou Duševní život otvírače na konzervy. Nechci dnes jít v jeho šlépějích - jen bych velmi skromně rád vzdal hold tomuto skromnému nástroji. Za Barta, který se k němu chová s neoprávněnou lhostejností.

Bart žije ve světě lidí - a jejich nástrojů. Nejraději má klíče. Jejich zacinkání v něm vyvolává záchvaty radosti. Někde na stejné úrovni je lednička. Klapnutí jejích dveří ho přivolá, i kdyby byl právě na lovu tučňáků v Rossově moři. Na opačném konci je vysavač. Je to jeho nepřítel, protože ho chce vysát, a Bart mu zlobu oplácí. Vrcholný zájem má o hrábě a o koště, s těmi zápasí, taky motorová sekačka je důstojný soupeř. Strunovky se bojí a to jsem rád, té se bojím taky.

A otvírač na konzervy?
Ten nevnímá. Přitom nechápe, že je to - z jeho hlediska - nejužitečnější nástroj v domácnosti. Ten přece otevírá konzervy Propesco! Dokonce - je to takřka bezvýhradně Bartův nástroj, protože ani David, ani já konzervy nejíme.

Uvědomil jsme si to večer, když jsem nemohl otvírák najít. Bart už seděl v kuchyni a upíral na mne zraky. Nabízel jsem mu, že by mohl to Propesco otevřít sám, že by ho mohl sežrat i s plechem. Nepochopil ničeho. Nakonec jsem otvírák našel (byl ve správném šupleti, ale schoval se pod struhadlo).