Bylo to divadlo?
Občan bude pravděpodobně znechucen divadelním představením trvajícím celý den, bez kloudného konce. K tomu bych rád dodal jediné - toto je skutečný politický zápas, jde v něm o hodně, a probíhá za regulérních ústavních podmínek. Z prvního kola vzešli úctyhodní soupeři a ti méně úctyhodní odpadli - a to je přinejmenším uspokojivý výsledek. V novém kole nastoupí Miloš Zeman. Bylo by vše jednodušší a prostší, kdyby s otevřeným hledím bojoval od samého začátku, než šaškárny s bačkorami, teletextem a objímáním stromů, ale jsme v Česku roku 2003. Skutečně civilizované chování se dá od politických špiček čekat až tak za deset let, od té další generace.

RODINA A PŘÁTELÉ: Moralistické holčičky
Seděl jsem v tramvaji pohroužen do čtení novin. Na sedadle za mnou visel roj holčiček, řekl bych, tak desetiletých. Snad součást nějaké školní výpravy, nad nimi čněla bedlivá paní, snad učitelka.
Holčičky mi štěbetaly do čtení.
Vymyslely nějakou podivnou hru na písmena a sčítaly litery z jména Harry Potter. Do počtů vkládaly jakési podivné vztahové prvky, a uvažovaly, jestli písmeno T a písmeno O se mají vzájemně rády. Chvilku jsem se zaposlouchal a snažil se rozpříst štěbetání až na nějaké racionální jádro, dna jsem však nedosáhl.
Takto tramvaj dojela až na Perštýn, k obchodnímu domu dříve Máj, nyní možná Tesco.
Jedna holčička vypadla ze hry a upozornila ostatní:
"Za výlohou jsou nahý lidi!"
"Ty nejsou nahý," opravila ji jiná. "Jenom nemají šaty."
"Aha. Nemají šaty."
"A nemluv sprostě!"
"Já nemluvím sprostě."
Karatelka však pokračovala.
"Ty přece nemáš ráda sprosté fotky. Proč tak sprostě mluvíš?"
"Já jenom říkala..."
"Prosím tě: nemluv VŮBEC!"

V jistém smyslu jsem tu výzvu uvítal, ale v hlavě mi dialog leží dosud - jak to moralizování, zprvu asi dobře zamýšlené, vede k ucpání huby. Kdopak je to asi naučil, ty holčičky?
Nikdo. Ucpávání huby se z moralizování rodí samo, jako se blechy samy rodí ze špíny.

PSÍ PŘÍHODY: Půlnoční procházky
Báječně se chodí se psem na procházku o půlnoci. Pokud to děláte, nikomu to neříkejte. Mohlo by se to rozkřiknout a o půlnoci by mohlo být živo jako v neděli po poledni.

Na půlnočních procházkách je skvělá to ticho, ta osamocenost.
V Praze je málo kde tma - ke zlosti astronomů, kteří kvůli tomu nemohou pořádně pozorovat hvězdičky. Z každé lucerny pálí kolmo dolů malé elektrické sluníčko a Bart pobíhá po klikaté trajektorii své procházky, spíš proběžky, tak spokojeně, jako by to bylo sluníčko jediné, to veliké, od pánaboha seslané. Všude je ticho. Nulová je pravděpodobnost, že se z křoví vynoří jedlý pes anebo že se ze zátočiny vynoří přecitlivělá penzistka, která popadne Fifinku do náručí za jekotu "Vemte si toho psa, vemte si toho psa", zatímco Bart bude žasnout, proč ta ženská ječí.

Není to procházka ošizená. Jdu po celé trase, kolem Mövenpicku serpentinami až dolů k lanovce a zase zpátky.

Mám jen jediný stín na té selance.
Bart zatím bere půlnoční procházky jako bonus, jako cosi mimořádného, vítaného. Jenže kdybych to děla častěji, usoudil by, že je to moje povinnost, stejně jako ranní procházka. Tu na mně vymáhá až brutálně. O půlnoci je to jinak - to už leží na pelíšku a dokonce na mě nevěřícně zírá, když mu řeknu - Barte, jdeme se projít.