Bizár kolem Havlových obrazů
Politici momentálně za nutellou nevyrážejí, možná i proto, že se bojí fronty na hranicích – na jiném místě našeho serveru je svědectví o 70 minutovém zdržení na drážďanské dálnici, sbohem, schengene...Máme tedy jinou taškařici. Do aukce s cílem financovat obnovu někdejšího Paláce Lucerna v Praze na Václavském náměstí mají jít dva obrazy, které měl namalovat Václav Havel. Do aukce je dává švagrová našeho prvního polistopadového prezidenta Dagmar, pocházejí podle ní z rodinného archivu a ona sama nechce odpovídat na otázku, jak rozsáhlý ten archiv je.

Debata kolem autenticity je bizarní a spíš je to ukázka, kdo všechno se chce vyjadřovat a zviditelňovat na tématu zcela okrajové důležitosti. Nicméně dobře podotknout, že existuje skutečně „autentický Havel", Bílý kůň mezi hvězdami z roku 1982, akryl na dřevěné desce 31 x 36, loni byl vydražen za tři miliony a označen za „memorabilii". Přitom je to půvabné dílo s osobitým kouzlem. Proč by vedle Bílého koně nenamaloval ještě něco jiného v době, kdy ho naháněli policajti a strkali ho za mříže? A proč by se tím tehdy nebo později měl chlubit?

Škoda, že mu osud nedopřál klid, aby mohl při odpočinku po konci kariéry malovat, jako to dělal Sir Winston Churchill.

Možná by s ohledem na hemžení kolem sebe maloval i jiná zvířata než koně.

Vzájemné sušení

Odpoledne jsme pěkně zmokli. Gari to chytla naplno, Nora zprostředkovaně, protože byla ve svém červeném kabátku. Po návratu začalo v předsíni velké sušení. Musím jim otřít tlapky, aby nedělaly ťápoty. Úkol mi neulehčují – jedna druhou olizují, aby se vzájemně sušily.

Mně neříkejte, jak malý smysl dává sušení mokrým jazykem, jim to povídejte. Co je ale přece jen zajímavé je to, že sice Nora olizuje mokrý – leč holý – hřbet Garinky, kdežto Gari olizuje Noře kabát.

Nevymlouvám jim to. Musím sušit tlapky.