Čest Emilu Bočkovi a jeho druhům
O víkendu zesnul ve věku sta let Emil Boček, poslední žijící český stíhací piot Královského letectva. Čest jeho památce a vzdejme vděk za statečnost a ochotu sebeobětování, jež prokázal. Na příběh Emila Bočka a ostatních mužů a žen, všech těch statečných lidí, kteří v druhé světové bojovali jak na západní, tak na východní frontě, se můžeme dívat ze dvou přístupů. Jeden je už v titulku mé úvahy. Emil Boček se dočkal úcty a uznání, jež mu právem náleželo. Věřme, že těch třicet let prožíval s pocitem satisfakce, a třicet let, sakra, to je kus života. Můžeme se ale zaměřit na stinnou stránku osudu jeho i jeho druhů, na obludnou nespravedlnost ze strany komunistického režimu. Stalo se totiž u nás zvykem, že se chováme jako filipínští fanatici, kteří se s radostí sami sebe přibíjejí na kříž. Je pro nás typické, že román Filipa Jánského Nebeští jezdci a podle něho natočený stejnojmenný film… vznikl za komunistického režimu, v tom krátkém období jakéhosi částečného uvolnění a návratu slušnosti a rozumu. No a po převratu se natočil Tmavomodrý svět, film ve kterém opět převládl akcent, jaká jsme to my Češi banda zbabělých parchantů. Šup s námi na kříž. Natočí někdo film o hrdinských činech Emila Bočka? Kdepak. My raději točíme film o tom, jak nás někdo zradil.

Otvírá se mi vždycky kudla v kapse když si vzpomenu, jak Francouzi, kteří to s Hitlerem opravdu ostudně projeli, vytvářejí veselý obraz, jak to pěkně těm legračním Fritzům vtipně zatápěli, jak s nimi ta jejich sedmá rota zametala. Nejslavnější kapitola našich dějin se týká legionářů, jak na francouzské a italské frontě první světové války, tak hlavně na frontě ruské. Poslední hraný film o této události se natočil před osmdesáti lety. Před šesti lety jsem čítal o přípravách filmu „Opravdoví bratři". Slehla se po něm zem. Jako v každém českém filmu v něm měl hrát Ivan Trojan, musíme si ale pustit detektivku, abychom ho viděli se zbraní v ruce. A to pominu, že se dva tisíce Čechoslováků zúčastnilo velké války proti komunistům ve Vietnamu v řadách Cizinecké legie. Kdopak vzpomene na tyhle lidi?

No, komunisté vzpomněli. Natočili o nich film Černý prapor, byl to v osmapadesátém kasovní trhák, viděl jsem ho pětkrát. Rád bych viděl jeho remake s opačným ideovým znamínkem. Toho se ale nedožiju, i kdybych měl následovat v dlouhověkosti Emila Bočka. Aktivních statečných lidí si nevšímáme, z nich idoly neděláme. Patlat se v prohrách, to nám sedí nejlíp. Každý národ staví svůj obraz na svých hrdinech. My je máme. Kde jsou knihy, kde jsou filmy, kde jsou comicsy, vědí o nich děti ve škole?

Kéž by se to obrátilo a začali jsme si víc všímat statečnosti a činorodosti než křivd. Emilu Bočkovi by se to jistě líbilo a hlavně, zasloužil by si to.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Vůně jara

Nejdřív začala vonět zem. Nevím, čím to je. Vždyť v zimě taky pršelo a země byla taky mokrá, ale teď na jaře začala vonět. Nicméně uznávám, že ne každý to tak může brát. Co je ale mimo debatu je vůně, jakou vydávají trnky. Naštěstí máme jejich keřů v okolí požehnaně a jít kolem nich s pejsky, to je radost.
Radost nezkalená do chvíle než začne pršet. NO co, mokrý pes, taky pes.
Dojdeme domů a musím uznat, že mokří psi jsou cítit, prostě, jako mokří psi.
Nevím jak vám, ale mně mokrý pes voní. A v tuhle dobu voní jarem.