Jednání v Carbis Bay
Třídenní summit skupiny G7 v britském Carbis Bay vrcholil v neděli hádkou o převoz párků přes hranici mezi Irskem a Severním Irskem, tedy mezi Unií a Británií. Dodejme ještě, že jde o G8, původně G6 a že se do géčka počítá Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království, USA a taky Evropská unie, původně se sem řadilo i Rusko, ale kvůli Krymu je za dveřmi. Výstupů mnoho není, spolek věnuje miliardu vakcín třetímu světu. To je jistě chvályhodné, ale milión je málo. Ať si o věci myslíme cokoli, jisté je, že covid bude po světě kroužit dál a bude tak či onak zasahovat i do našeho života v „prvním světě“ (za druhý svět býval považován socialistický lágr).

Na pořadu jednání byly i vztahy s Čínou. Ta je definována jako systémový soupeř, partner i konkurent. Což je bezpochyby pravda, ovšem konstatování je tak široké, že v praxi nic neznamená. Když se pokusíme o nezaujatý pohled, do očí bije jeden rozdíl mezi Čínou a „zbytkem světa“.

Čína reprezentuje sebevědomou společnost s jasným cílem, a to je ve všech ohledech co nejvyšší výkon a na něj navázaná dominance. Můžeme mít o marxismu jakékoli mínění, ale nelze mu upřít racionalitu, když navazuje společenské vazby na výrobu: moc a z ní plynoucí iniciativa se stěhuje tam, kde se vyrábí nejvíc produktů. Světová válka byla zápas fabrik, to byla ta soukolí, která drtila lidské maso. Německo toho dokázalo vyrábět strašně moc až skoro do konce, ale pak podlehlo – aby se po válce brzy vzpamatovalo a zase začalo vyrábět víc, než jinde v Evropě. Dnes je lídrem v Evropské unii a soustřeďuje se na demontáž svých kapacit ve prospěch zeleného údělu. Civilizační vzestup a pád v přímém přenosu. Výstupů je z Carbis Bay málo. Lídři ale jen sotva mohli překročit stín už dávno narýsovaný. Domanice už není dávno na pořadu dne, to snad ještě před dvaceti lety Lisabonská strategie počítala s růstovým výhledem ekonomiky. Ekonomický růst je dnes považovaný za něco tak nepřijatelného, jako že mají být záchody zvlášť pro muže a ženy. Zatímco Čína pod začouzeným nebem dál roztáčí kola, první svět vytyčuje ambiciózní programy.

Nějaký možná vypadne i z jednání v Carbis Bay. Zatím tedy hádka o párky.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Zkoušečky

Minulý týden jsme byli kompletně, tedy Ljuba i já s oběma pejsky, na pididovolené v západních Čechách. Bydleli jsme ve skvělém penziónu Štekrův mlýn a jezdili po výletech. Výlety, to znamená občas i nějaké to bloudění. Tak se stane i to, že se ocitnete na pastvině a tam mají elektrické ohradníky a není jiného zbytí, než jít přes.

Tentokrát jsme zabloudili opravdu masivně a museli jsme těch ohradníků překonat snad sedm pásem. Ale znáte to, ne každý je nabitý. Mám už na to metodu, zkouším to dlaní, bříškem dlaně u palce, tam to klepne nejmíň. Jak Gari, tak i Nora v minulosti už nějaké to klepnutí dostaly a mají před ohradníkem respekt. Při téhle výpravě se ale ukázalo, že poznají, jestli je ohradník pod proudem nebo není. Když byl, počkaly, až to vyzkouším a zanadávám a pak ten spodní sešlápnu botou a horní natáhnu karbonovou nordic hůlkou (je vodivá, podotknu mimochodem, třeba ji držet za korkovou část), a když nebyl, šup a už byly vepředu. Jak to poznaly, nevím. Jestli fungují jako zkoušečky na 220 V, taky nevím a zkoušet to nebudu.