Studená sprcha
Je to jistě studená sprcha pro naivisty, kteří si mysleli, že Obama je kříženec Vladimíra Iljiče Lenina a Martina Luthera Kinga: Obama se už nedomnívá, že vojenské soudy George Bushe jsou "obrovským selháním". Dlouho nepobyl v prezidentském úřadu a nechal si vysvětlit, že zajatci z Guantanama jsou "obrovským nebezpečím" a rozhodl se vojenské soudy ponechat v činnosti. Jen je chce "vylepšit a zajistit spravedlivé zacházení s podezřelými", což je elegantní fráze, která má zacpat povykujícím naivistům hubu.

Jistě i v budoucnu bude muset podobně couvnout před tlakem reality a ustoupit z levicových pozic, které obvykle stojí na předpokladu, že věci jsou takové, jaké si přejeme aby byly, a tuto iluzi udržujeme za státní peníze.

Teroristé a jejich masové vraždy ve jménu Alláha slitovného jsou jedna realita, a základní mravní hodnoty jsou druhá věc. Princip osobní odpovědnosti za vinu patří k pilířům našeho hodnotového systému. Proto vnímáme jako zásadně nemravný komunistický systém "třídní nenávisti" a nacistický systém "rasové nenávisti". V souladu s principem osobní odpovědnosti žádáme, aby každý obviněný byl individuálně posuzován. To je problém Guantanáma a jeho oranžových strávníků. Devětadevadesátiprocentní podezření před civilizovaným soudem fungujícím podle našich principů neobstojí, obviněný (v angličtině "obhajovaný") musí být dle presumpce neviny pokládán za nevinného.
Třebaže můžeme předpokládat, že po propuštění půjde a bude pokračovat v tom, co dělal doposud a co se mu nepodařilo prokázat se 100% jistotou.
Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že kdyby se Norimberské procesy konaly dnes, velká většina obviněných (obhajovaných) by vyvázla bez trestu - copak se zachoval jediný Hitlerům podepsaný příkaz k budování koncentračních táborů a jejich plynových komor?

Základní oázka tedy zní: co škodí našemu demokratickému systému víc: teroristé a jejich metoda masové vraždy nevinných lidí, anebo ústup od principu osobní viny a jednoznačného důkazu?
Buďme rádi, že to není náš problém. Schwarzenberg to trefně formuloval, když konstatoval v souvislosti s projektem "evropského rozebrání" guantanámských strávníků, že se o ně mají postarat Američané, když už si je pochytali. Jistě, je to vyklouznutí z problému. Ale i americké ustavení "vojenských tribunálů" je vyklouznutí z problému. Vojenské právo je odlišné a tvrdší než právo civilní, a tímto cimrmanovských "krokem stranou" se mělo obelstít veřejné mínění. S tím souvisí i mlhavé označení pochytaných teroristů za jakési nepřátelské bojovníky: nejsou to "vojáci", protože nejsou součástí řádných ozbrojených sil kteréhokoli oficiálně uznávaného státu.

S tímto hlavolamem si neví rady nikdo. To je smutné zjištění. Když jde u nás o Dělnickou stranu, najdeme řešení snadno: zákazem by demokracie utrpěla víc, než když Dělnická strana bude pokračovat v činnosti. Jenže Dělnická strana nevyhazuje mateřské školky do povětří, její "nezrušení" je tudíž luxus, který si můžeme dovolit.

Porušení zásady individuální viny a presumpce neviny, to je jedno porušení demokracie. Odpálení bomby uprostřed davu je porušení demokracie. Co je horší? Jsme vůbec ochotni si uvědomit, že jde o dvě hodnoty, o dvě veličiny, ketré máme vážit a zvážit? A že i samo toto vážení ovlivňuje naše myšlení a přispívá k erozi humanistických postojů?

Otazník je plevel racionální úvahy. Ta by měla končit tečkou, nikoli otazníkem, když už považujeme vykřičník za cosi příliš okázalého a vlezlého. Základem trvalého a přijatelného řešení musí být jasná definice "nepřátelského bojovníka". Není to jenom ten, kdo tiskne spínač detonátoru. Je to i učitel církevní školy, který učí děti, že je dobře spínače detonátorů tisknout a všichni "ti mezi tím". Spolu chyceni, spolu pověšeni, říkali staří. Co je to "spolu", tudy je třeba vést osu debaty.
Čekal bych, že začne především v Americe, která nese největší díl břemene zápasu se zlem, které se na přelomu tisíciletí v plné síle vynořilo a které sílí každou vteřinou našich tápání a nejistot. Ale debata se týká i nás, tudíž debatujme.

JAK ŽIVOT JDE: Strýc Podger v Číně
V pátek večer jsme se vrátili s Ljubou z cesty do Číny a Tibetu. Byl to úžasný zážitek, nafotili jsme doslova tisíce snímků a tak se obávám, že tentokrát budu obtěžovat cestováčskými historkami déle, než obvyklých pět dnů, jak tomu bylo v předchozích případech. Zde je ta poslední, jak jsem byl Podgerem na pekingském letišti.

Po čtrnácti dnech se fotografická výprava Idifu organizovaná agenturou BTC EU vracela z Pekingu do vlasti. Koupil jsem si na letišti krabičku sušenek za 12 juanů (krát tři=36 Kč) a chtěl jsem zaplatit poslendí stojuanovou bankoovkou (=300 Kč), která mi zbyůa. Roztomilá čínská kasírka mi dala najevo, že mi nehodlá dát drobné zpátky. Nakonec jsem těch dvanáct jonáků vydoloval a odchýá´ázel se sušenkami.
Potkal jsem kolegu spolucestováče, který si nesl limonádu. Okamžitě jsem dostal žízeň a z ledničky v onom letištním obchodě jsem tedy též vytáhl limonádu za 4 juany (=12 Kč), z peněženky vylovil bankovku s pětkou na jedné straně a úderníky na druhé straně a znovu šel k té milé aksírce. Když spatřila bankovku, zase začala brebentit.
Vzplál ve mě hněv opice makaka. Dejme tomu, nechtěla mi vrátit 88 juanů na stovku. Ale že mi nechce vrátit jednoho jonáka z čínského bůra?

"Tak si toho jonáka nabouchej do kecek, děvenko," pravil jsme vlídně, bankovku s pětkou položil ke kase a odcházel s limonádou v ruce.
Ujdu deset kroků a za mnou brebentění. Kasírka cupkala, aby se mnou krok udržela a mávala bankovkou.
A to mě osvítil duch svatý.
Oni mají Číňané i něco jako haléře, a těch 5 fufníků má cenu našeho třicetníku... Ano, bankovka na tzřicetník patří ke zvláštnostem jejich eněžní soustavy.
Z pyšného bílého ďábla, který nadutě pravil "zbytek si nabouchej do kecek" se proměnil omlouvající se strýc Podger. Vyždímal jsem skutečnou pětijuanovku, dal ji té dobré duši a vrátil jsem se k naší skupině, abych vyprávěl o mé poslední (a rozhodně ne jediné) podgerovštině.
A k dovršení všeho ta hodná holčina mi přinesla toho jednoho jonáka nazpátek! Nenabouchala si ho do kecek.
Měl bych to udělat já, na připomenutí, že nadutost je vždy hloupá, byť částečně omluvitelná únavou.

Obrázky z Číny:

Ten pán, co si kupuje škorpiony a koníky k večeři NEJSEM já.