RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Legitimace a jiné buzerace
Občanské průkazy byly prý zavedeny za nacistického Protektorátu a vydržely nám dodnes. V době mého dětství byly ovšem ostřejší, asi takové, jaké budeme mít za pár let. Samozřejmě, že jsem občanku neměl - obdivoval jsem tyhle zajímavé knížky mých rodičů. Fotografie, opatřená dvěma důkladnými cvoky (nebyla jen přilepená, byla i přicvaknutá k papíru) a ještě opatřená kulatým razítkem - pokud si vzpomínám, tehdy to bylo ještě obyčejné inkoustové razítko, nebylo plastické. Co se mi ale líbilo nejvíc byl otisk palce. Ten budeme mít v cestovním pasu, buzerace přituhuje pod záminkou boje proti teroru nás ouřady svírají stále pevněji. Tehdy svíraly občany zatraceně pevně - naučili je to nacisté a komunisté poctivě pokračovali.

V domech byly domovní knihy. V našem domě na Žižkově jsme měli domovnici, tedy paní správcovou, ta bydlela v klasickém domovnickém bytě, ten byl přístupný rovnou z průjezdu. Místnost do níž se vstupovala fungovala trochu jako kancelář - něco dnes nemyslitelného. A zde byla umístěna domovní kniha. Když přijela návštěva a zůstala přes noc, byla povinna se do domovní knihy zapsat.
Nevím, jak se to kde praktikovalo, v našem domě zůstala tahle domovní kniha pustou formalitou. Rodičům občas přijížděly návštěvy, ale nepamatuju se, že by se někdy u domovnice zapisovaly. A kupodivu, o mnoho, mnoho let později jsem s rodinou byl v komunistickém Německu a měli tam přespat na chatě jednoho známého, takto občana NDR. A ten zcela vážně mi předložil k zapsání domovní knihu a kontroloval, jestli jsem dobře zapsal čísla pasů. Inu, oni to vymysleli, oni to drželi až do konce.
Jako dítěti se mi moc líbil ten otisk palce - zajímalo mě, jak je možné, že je tak veliký. A taky mě udivovalo, kolik stránek ta legitimace má. Na to mi tatínek nedovedl odpovědět. Asi věděl, ale bylo mu hnusno o tom hovořit.

PSÍ PŘÍHODY: Se psy ve výtahu
Zatím jsem toho moc ve výtahu se psem nenajezdil. Snad jen párkrát s Bartem, s Iris zatím ještě ani jendou. Dnes jsem si to ale užil. Vpodvečer jsme se vypravil na sídliště Modřany (je to pro mě nejbližší Praha) do půjčovny stroje na čištění koberců. Majitel půjčovny čisticích strojů už mě čekal před domem - s velikým německým ovčákem - a vzal mě dovnitř do domu. Výtahem jsme jeli do sedmého patra. Mám pro ovčouny slabost, vzpomínka na Gordona mě nikdy neopustí a konec konců, ovčoun, byť na zeleno přebarvený, je v logu našeho listu. Dojeli jsme v pořádku, převzal jsem stroj, absolvoval instruktáž a nastoupil cestu nazpět.
Pan půjčovník - že pojede s námi.

To už začalo být napínavé, protože před tím, když jsme jeli nahoru, bylo to v sestavě dvou osob a jednoho psa. Nyní jsme byli v sestavě dvou osob a stroje na čištění koberců, což je sud, taška s víkem a flaškami, hadice, hubice malá a hubice velká. Načež se ukázalo, že psi jsou také dva, jeden, jak řečeno, ovčoun, druhý voříšek, přičemž ovčoun na voříška doráží a voříšek, protože je to sedmiletý pán, to nelibě nese a musí být držen v náručí.
Byla to opravdu hustá cesta dolů - rozhodně to neberte, že si stěžuju, já mám psy rád, a mám pro ně pochopení - i pro velkého ovčouna chtivého prohnat voříška, i pro voříška, toužícího po klidu a ani mi moc nevadí, když se drama odehrává mezi mýma nohama, v podpaží, na zádech a na břiše.

Ovšem, ten úžas, který se zračil v Bartově ušlechtilé tváři. Zvětřil mě, čichově oskenoval a zjistil, že jsem popsanej od hlavy k patě!
Kde jsi byl, pane, a co jsi propsíhoboha dělal?
Jel jsem ve výtahu, Barte, ale některé věci se těžko vysvětlují.
A Iris? Ta se otočila zády. S některými věcmi nechce mít vůbec nic společného, neboť je dáma.