Pseudovlastenecké balení do národní vlajky
Na ty nejdůležitější pojmy se nedá udělat patent a proto je může každý libovolně využívat a zneužívat. Jako příklad uvedu vlastenectví. Cítím se jako vlastenec, můj otec byl vlastenec (jako spisovatel historické prózy zpracoval české osudy v době posledních přemyslovců, v době třicetileté války a v pětidílném cyklu Sňatky z rozumu pojal sto let od poloviny devatenáctého a dvacátého století), vlastenci byli i můj dědeček a pradědeček. Ten byl obzvlášť aktivní – měl podíl na významných českých počinech, ať to bylo gymnázium v Lipníku nad Bečvou, Národní muzeum, Národní divadlo anebo Jubilejní výstava – z ní například zbyl Průmyslový palác na pražském výstavišti – tehdejší vlastenci ho postavili za jediný rok v roce 1891, naši současníci nezabránili v roce 2008 požáru budovy a dnes píšeme pořád ještě rok 2023 a rekonstrukce není zdaleka hotova a termín 2025 je ve hvězdách. To jen na okraj pojmu vlastenectví a jako připomenutí, jak se vlastenectví taky může projevovat.

Jako člověka se silným vztahem k vlasti a vlastenectví mě tedy irituje drzost, s jakou si určitý typ lidí přivlastnil pojem vlastenectví. V jejich pojetí, a mluvím o hlavním mluvčím, partaji SPD Tomio Okamury, která na sebe teď láká další „vlastenecké síly", je to především odříznutí oz západního politického, hospodářského a kulturního okruhu. Do něho jsme organicky patřili od prapočátků české státnosti. Pryč z vlivu Západu, to je hlavní strategický směr těchto lidí. Kam tedy? Je v ještě příliš dobré paměti, jak to dopadá, když jsme pod politickým a kulturním vlivem Východu, proto hlasy „zpátky pod Rusko" slyšíme spíš na Slovensku než u nás. . Heslo je rafinovanější, třebaže věcně totožné, zní „samostatnost", tedy přesně podle receptu Putinova režimu, který si rekonstrukci Sovětského svazu včetně systému vazalských států dal do oficiálního programu. Takto pojatá samostatnost bez vlivu Západu byla přece oficiální doktrínou Benešova Československa až do února 1948, v době, kdy země odmítla pomoc Marshallova plánu, odřízla se tím od Západu a chystala se na kolektivní vstup do ruského gulagu. K čemuž v únoru 1948 došlo ozbrojeným pučem – nezákonná ozbrojená formace Lidových milicí pomohla komunistům uchvátit veškerou moc, pravda, bez výstřelu, jelikož legální ozbrojené složky, policie a armáda, už v tu dobu byly pevně v komunistických rukou.

Žijeme ve velmi neradostné době a svírá nás mnoho hrozeb. Toto takzvané vlastenectví patří k těm nejhorším. Jistě že vlastenecky smýšlející občan má vztah k naší červenobílomodré vlajce. I já ho mám. Žaludek se mi tedy chvěje odporem a vztekem, když vidím, jak se do ní balí šmejd s nášivkou Z na bundě (obrazně řečeno: ona ta sympatie v Putinově Rusku má sto a jednu podobu). A je mi líto když vidím, jak účinně to funguje.

Ostatně, už to balení do vlajky a bombastické nadužívání popjmu vlastenectví je podezřelé. Můj pradědeček se do české vlajky nebalil. On stavěl Národní divadlo.

Kdo půjde s plasty

Kontejner pro tříděný máme hned za rohem a naše holky se rády proběhnou, když tam jdu vyhodit plasty. Někdy.
Takže oznámím, že nesu plasty. Nora se uvolí,že tedy bude tak laskavá a doprovodí mě, kdežto Gari zůstane v pelechu. Jdeme tedy ve dvou, vyhodím plasty, Nora si přečte, coje v okolí nového a vracíme se domů. Vejdeme do předsíně, následují další prosklené dveře do předsíňky. Tam už čeká Gari.
To je radosti! To jsme se dlouho neviděly! Co pořád děláš? Jaké to tem bylo, vyprávěj!
Tancují kolem sebe a já jdu uložit kbelík na plast do skřínky pod dřezem.