Veto jako záchranná brzda
Otázka „veta" v rozhodovacích procesech Evropské unie bude jistě jedno z témat nadcházejících voleb. Fialova kandidátka trojkoalice Spolu má v této věci jasno: veto je třeba zachovat s tím, že je to překážka rozvoje EU a tudíž ho je nutné zrušit.

Na voliče budou naléhat i jiné názory.

Miroslav Kalousek je bezesporu jedna z nejzajímavějších figur současné české politiky, proto se včas rozhodl z ní vystoupit a nyní stojí na pařezu u cesty. Jeho hlas je slyšet, co říká dává vždycky smysl, což je v našich poměrech ojedinělý jev. Je to drsný kritik politiky vlády, zvláště pokud jde o ekonomiku. Nemlčí ani v diskusi o tom, zda veto zrušit nebo zachovat. Má jednoznačný postoj. Zrušení veta je podle něho nezbytné, veto je zneužitelné politickými vyděrači typu Orbána a je třeba si vybrat, Kreml nebo Západ.

Toto je bezpochyby seriózní platforma pro úvahy. Že se veto může stát vyděračským nástrojem je jisté a nejde jen o EU. Příklad za všechny: veto má zavedené NATO pro vstup nových členů a k vydírání ho teď používá Turecko ve věci vstupu Švédska do společenství. Takže Kalouskův argument není planý strašák. Na twitterovský plakátek se mu nevešel další závažný argument ve prospěch zrušení veta: jedná se o přijetí dalších států do EU. Kromě zmíněného Turecko jsou dnes kandidáty Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Moldavsko, Severní Makedonie, Srbsko a Ukrajina. Je jasné, že kdyby všechny měly do EU vstoupit, s právem veta by se rozhodovací proces zastavil.

Je to tak jasné, až to budí pochyby.

Kdy se opravdu stalo, že by se vinou veta v EU něco zastavilo? Maďarsko je dnes největší kverulant. Orbána Kalousek výslovně jmenuje ve svém plakátku. Zastavil Orbán sankce proti fašistickému Rusku? Nezastavil. Sankce jsou bezzubé, ale z jiného důvodu: zájmy velkých států Unie, zejména dvojky Francie-Německo, jdou proti skutečně zásadnímu embargu, které by Rusko významně poškodilo. Německá politika je už od poloviny minulého století spojená s Ostpolitik vůči Rusku. V čem jiném tedy princip veta nastavil překážku k vítěznému pochodu EU k lepším zítřkům? Nějak mě nic nenapadá, asi se mýlím a moje mailová adresa je v tiráži tohoto serveru. Jde přece o diskusi.

Takže znova. Co by se stalo po rozšíření EU při zachování veta? Vynechme, že je to iluzorní představa mimo rámec reality. Ale i tak. Co kdyby?

Záleží na tom, o čem se rozhoduje. Česká republika vstoupila v roce 2004 do společenství, které si kladlo jako cíl uvolnění kreativity ve všech ohledech, v ekonomice, kultuře, vědě, sportu. Po dvaceti letech jsme ve spolku, jehož hlavní starostí je ochrana čehokoli před čímkoli a regulace všeho, co regulováno dosud není. V těchto procesech, pravda, je těžké, ba nemožné najít shodu mezi 27 státy, a bylo by to absolutně nemožné, kdyby jich mělo být víc. Takže – dávám podnět k diskusi – kdyby veto zůstalo, Evropská unie by byla donucena věnovat se problémům nepochybně společného zájmu. Dám příklad. Napadlo snad nějaký stát vetovat společné a rovné sdílení sítí mobilního telefonu? Proti byly jen vyděračské firmy, které přišly o nestydatý zisk a na ně napojení lobbující politici, ale občan Unie byl spokojený.

Tolik tedy argument pro diskusi na téma, zda opravdu je veto jenom brzda.

Závěrem osobní argument, proč si na rozdíl od Miroslava Kalouska myslím, že je nutné veto zachovat.

Pokud bude zrušeno (proběhne to tak, že v tu dobu vedoucí politik Česka bude v Praze horovat pro zachování a v Bruselu odhlasuje zrušení, jako to udělal Babiš s Green dealem), prohloubí se propast mezi „námi a nimi" a přinejmenším určitě česká společnost se naladěním vrátí někam do konce devatenáctého století v době zápasu proti Rakousku. Budeme bez poslední záchranné brzdy, jíž je veto, plně vydáni na pospas vůli států, které v uplynulých dekádách dělaly zásadní chyby a zavinily stav, v jakém jsme dnes.

Se Západem a Ruskem to absolutně nemá co dělat, ale to je téma pro jinou úvahu.

Dostal jsem pusinku

Z procházky jsme se už vraceli, poslední fáze vede od místa zvaného U dubu (proč asi…) lesem podél pole k alejce, spojující les se Šmoulovem. Jdu, Gari s Norou se šmrdolily přede mnou, najednou se za mnou něco událo, otočím se a už tu byl chrtík, starý známý Bart, vyskočil, dal mi pusinku, načež zmizel.
Po chvilce mě došla jeho paní.
"Pozor na Barta," řekla. „Dává pusinky."
"Já vím," řekl jsem.