Vzývání Adenauera
V politickém slovníku posledních dnů se objevilo cosi jako „Adenauerovo řešení". Odvolává se na situaci z roku 1955, ano, deset let po válce, kdy se k NATO připojila i Spolková republika Německo. Stalo se to pod vedením tehdejšího kancléře Konráda Adenauera, proto je tato legenda poválečné politiky dnes vzývána.

Klade se tu paralela se situací na Ukrajině. Jeden stát – Německo, byl rozdělen, západní část pod záštitou tří z vítězných mocností, Ameriky, Británie a Francie, a východní část ovládaná čtvrtým vítězem, Sovětským svazem. Ten dokonce část druhdy německého území buď sám pohltil, nebo při machinacích s hranicemi přidělil Polsku, jemuž část území naopak sebral: mimochodem, je zajímavé, že toto zvěrstvo se dnes pořád ještě nikdo neodvažuje otevírat a rozebírat, leda žertem (viz nedávné vtípky o českých nárocích na Královec). Nuže, tento rozdělený stát, jeho západní část, se stala součástí obranné aliance vedené USA, za podmínek probíhající studené války, kdy obě strany si hrozily atomovými zbraněmi a na čáře dotyku na sebe mířily tanky.

Toto „řešení dle Adenauera" se teď nabízí jako mustr pro Ukrajinu. Za podmínky, že by ustaly boje, západní část vstoupila do NATO, čímž by se definitivně stala součástí západního společenství, a Rusko by si ponechalo vliv nad „východní Ukrajinou".

Chytrá horákyně by to nevymyslela líp. Bylo by to uznání fait accompli, uznání aktuálního stavu, jak o tom pohovořil po anexi Krymu Miloš Zeman, a de facto obnova studené války. Ta fakticky skončila zbořením Berlínské zdi a souhlasem Moskvy se sjednocením Německa. Vidina to není odpudivá. Za studené války – na rozdíl od dneška – Západ vzkvétal a režim na východě byl pevný.

Nemá smysl rozumovat, jestli je to dobré nebo špatné řešení. Jediné na čem záleží je to, zda s ním budou obě strany konfliktu souhlasit. Rusko by muselo skousnout hořkou pilulku NATO na svých hranicích, ale to už tam stejně má, a Ukrajina by musela přestat snít o ukrajinském Krymu, Doněcku, Luhansku a nejspíš i Donbasu. Že by se souhlas neobešel bez hlasitých řečí, o tom nepochybujme. Kolem vstupu Německa do NATO byl taky cirkus. Pamatuju si na to moc dobře, ve čtvrté obecné jsme se při nácviku chování při atomovém poplachu o politiku zajímali víc, než dnešní dospělí u piva. V podstatě by to bylo zamrznutí kolem krvavé hranice, jak o tom tady píšu od loňského března, kdy se už ukázalo, že se blitzkrieg konat nebude. Má to ale pěkný název a Konrád Adenauer si ho zaslouží.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Deputace

V sobotu bylo fakt docela horko. Těžko se usínalo a ještě po půlnoci jsem na mobilu koukal, jak je to s mraky. Blížily se, ale pomalu.

Probudilo mě zahřmění. Už bylo docela vidět. Probral jsem se a koukám – hned u hlavy mám dvě další hlavy, Gari s Norou se ke mně dostavily jako deputace, že se něco děje a abych s tím něco udělal.
Důvěra těší. Naštěstí bouřka netrvala dlouho a možná, že si deputátnice myslí, že jsem to zařídil já. Konec konců, proč ne?