Před schůzkou ve Vilniusu
Je to všechno organicky provázané. Na summitu NATO se bude diskutovat o osudu Ukrajiny, nikoli ale rozhodovat ve stylu „o nás bez nás". O příští Ukrajině rozhoduje doslova titánský zápas Ukrajinců, který trvá už pět set dní. Přes všechny optimistické prognózy to ale nevypadá na brzké vítězství v tom smyslu, že agresor bude vyhnán z celého ukrajinského území, tedy z území s hranicemi před záborem Krymu a fraškovitých referend a následného připojení dalších území k Ruské federaci.

Ukrajina doslova zoufale usiluje o přijetí do NATO. V praxi je to ale totéž, jako že usiluje o poskytnutí prostředků k získání vzdušné nadvlády, tedy o poskytnutí pokud možno amerických bojových letadel. Že je zatím nedostalo má stejnou příčinu, jako že se zřejmě zatím nestane členem NATO: panuje obava před zavlečením Západu do války s Ruskem, na které neměl, nemá a nebude mít žádný rozumný důvod. Američané podle zpráv z médií zvažují dodávky kazetové munice. Proti se staví i někteří členové NATO, například Španělé. K tomu je třeba vzít do úvahu jeden argument: rozlišování zbraní humánních a nehumánních ustupuje před realitou války. Neexistuje humánní zbraň. Argument, že část kazetové munice nevybuchne, má jistě své opodstatnění, jenže po každé válce je postižené území zamořené nevybuchlou municí. Dodnes se nacházejí výbušniny z druhé, ale i z první světové války. Jestliže by kazetová munice měla Ukrajině pomoci v její doposud nesnadné ofenzívě, bylo by správné ji poskytnout a nezabývat se teoriemi o bezpečnosti nebo nebezpečnosti. Je příznačné, že do mezinárodních smluv v této věci uzavřených se USA nezavazují – a na jejich sílu svobodný svět spoléhá.

Pokud jde o vstup Ukrajiny do NATO, objevil se zajímavý argument, že ho už není třeba, že se ukázala neschopnost Ruska vést masivní válku globálního rozměru. Tady je ale dobře připomenout, že kromě Polska by eventuálnímu ruskému útoku nestála žádná odpovídající síla. Na současném válčišti se střetávají dva divoké nesmiřitelné nacionalismy. Obdobný najdeme v Polsku, Maďaři by se taky asi bránili, dva tři dny. Divoké by to bylo v oblasti bývalé Jugoslávie – ani Stalin se tam neodvážil zasáhnout. Dál na západ pak už vedou jenom dálnice, které by možná zatáhly závory mýtných bran. Že by udatné tankistky Bundeswehru v těhotenských kombinézách uhájily Berlín lze pochybovat. Takže je velmi ošemetné se ofrňovat nad hodnotou a potřebností ukrajinské armády. Ošemetné, pokud to není rovnou směšné.

Ve Vilniusu se bude operovat pojmem „bezpečnostní záruka". Existuje jen jediná záruka proti vnější hrozbě: masivní zbrojení podložené urputným odhodláním. Čarování kolem ukrajinské kandidatury může po nějakou dobu posloužit jako vyjednávací páka, ale rozhodující je to vyzbrojování a odhodlání. Kéž by výsledek summitu ve Vilniusu vyzněl v tomto duchu.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Do lesa autem

Do lesa to máme blízko, ale když je na sluníčku přes pětatřicet, je to najednou jako by ten les byl na Marsu. Zajel jsem tam tedy autem a pejskové se mi batolili u nohou s jazyky na vestě. Nepotkali jsme ani živáčka. Zajímavé pozorování: v různých částech lesa je různá teplota, někde je přece jen snesitelněji. Takové místo je kousek lesa za někdejším prasečákem, říkáme mu s Ljubou cíp. Tam je kupodivu docela chládek, třebaže je to mezi dvěma silnicemi a není k tomu žádný zjevný důvod. Malá leso-fyzikální záhada. Jen se bojím, že zítra bude po záhadě a bude všude stejný hic.