Kvóty jsou minulost, padly pod stůl, Andrej Babiš si jejich pád bere jako svůj úspěch, připomíná, že k němu došlo ve čtyři ráno. Čas oponou trhnul a nemáme kvóty, ale relokaci. Pokud bude některá země přetížená přívalem migrantů, bude možno je relokovat do méně postižené země a pokud je dotyčná země nebude chtít přijmout, zaplatí solidární příspěvek ve výši cca půl milionu korun. Tedy nikoli pokutu, ale solidární příspěvek, abychom zůstali principu čarování se slovy věrni. S třemi sty tisíci ukrajinských uprchlíků nám tedy zatím relokace nehrozí. Nebezpečí je ale jiného druhu: důvěra v Evropskou unii u mnoha našich lidí poklesne. Už teď se o to stará očekávaně Tomio Okamura a po jeho boku Andrej Babiš. U něho je fascinující, jak se žene jenom za okamžitým efektem. Jeho šance návratu do vrcholné vládní funkce je velká – málo platné, ANO je trvale nejúspěšnější politický subjekt. Po návratu do vlády bude mít Andrej Babiš co dělat s Evropskou unií, která dotuje jeho agroimpérium. On bude mít na starosti státní a penzijní kasu a měl by tedy být rád, že sněmovnou jakž takž prošel projekt snížené valorizace. Svoji emigrační rétoriku by tedy mohl krotit, dnes vyřčená slova se mu za tři, čtyři roky mohou vrátit. Což nic nemění na faktu, že procedura schválení nových pravidel byla jaksi pokoutní, přinejmenším naše veřejnost se o všem dozvěděla, až když bylo upečeno. Mnoho otázek je otevřených, především ta nejdůležitější: jak to bude fungovat? Ohrožená je dejme tomu Itálie, kam míří migrační byznys už tradičně. Co nastane, až Itálie oznámí, že má plno? Kam se bude „relokovat", podle jakých pravidel? Podle kvót, když byly zrušeny a když ne podle kvót, podle čeho? Relokace bude pro danou zemi povinná pod hrozbou pokuty, pardon, solidárního poplatku? Zatím byl pojem solidarita spojován s principem dobrovolnosti. V bruselské novořeči mají slova jinou váhu. V uzavřené dohodě je zmínka o urychlení azylového řízení, přičemž jaksi slovně z toho vyplývá, že kdo azyl nedostane, bude navrácen zpět. Kam? Kým? Jak? Otázky nárokující jasnou odpověď nemají v novořeči své místo.
Z mého vyprávění už Noru znáte: když venku prší, Nora jen vystrčí noc ze dveří a couvá do předsíně. Načež se dnes stalo následující. Navštívil mě známý, něco jsme probírali. Zašlo sluníčko, začalo pršet a strhl se slejvák. Známý chvilku čekal, že to přejde, ale slejvák neustával. Auto mě přes ulici. Řešení: deštník. Ale co s deštníkem? Mám dva deštníky. Jeden jsem dal jemu, druhý jsem si vzal pro sebe a vyrazili jsme. Jenže ve třech! Nora, ta suchomilná Norinka, mě nechtěla opustit a hnala se do té sloty a okamžitě byla na kůži mokrá.
|