Debata kolem otázky, zda mají mít Rusové a Bělorusové přístup k účastni na OH v Paříži nebere konce a ani ho mít nemůže. To by Mezinárodní olympijský výbor musel vnutit olympijskému hnutí zásadu, že jakmile se nějaký stát dopustí útoku proti jinému státu, bude z olympijského hnutí vyřazen. Jenže to by se pak počet účastných zemí dramaticky snížil. Teď jsou středem pozornosti Bělorusko a Rusko, hlavně tedy Rusko, jemuž Bělorusko složí jako trampolína. Jenže velká část světa, zejména to, čemu se říká globální jih, vnímá ruskou dobyvačnou válku jako tahanici mezi dvěma evropskými aktéry, do které globálnímu jihu nic není. Už z toho plyne, že probém nemá dobré řešení. Politikum to samozřejmě je, už dávno to není svátek sportu, tedy jednotlivců soutěžících svými výkony. Státy své vynikající sportovce podporují (někdy nepodporují) a z vítězství se pak radují – stačí si připomenoutt, že jde o reprezentanty. I když Rusové nastoupí pod neutrální vlajkou nebo žádnou vlajkou, stejně budou všichni vědět že to jsou Rusové. Žádat po nich otevřený postoj vůči vlastní vládě je nesmysl, kdyby Rusko nebylo násilnický stát, nerozpoutalo by válku a problém by nenastal. Nejlepší by bylo, kdyby sponsoři stáhli podporu OH, pokud se her Rusové zúčastní. Ani to neprojde, protože ve hře jsou miliardy a celosvětová reklama. Budou to tedy smutné, ba hanebné hry.
Na okroužku jsme potkali pána s ohařem, tedy pejskem ohařem. Nastal tanec, dovedete si představit. Co je to platné, pejskové rozlišují druhovou příslušnost. Moje dámy mají před vlčáky respekt, buldočky nemají rády, jezevčíky nevnímají, zato když potkáme ohaře… Ano, byl to tanec. Ohařík se kolem mě šmrncnul – a přišlo mi komické, že se mi jeho pán omlouval. Letos v létě, poctivě počítáno, to bude 39 let mého soužití s rozmanitými pejsky, dohromady jich bylo pět. Šmrncnutí, které nekončí pádem opravdu nestojí za řeč, natož pak za zápis… Takže jste nic nečetli. |