Odešel vzácný člověk Ota Ulč
Ve věku dvaadevadesáti let nás navždy opustil spisovatel, právník a vysokoškolský učitel Ota Ulč. Věrným čtenářům Neviditelného psa je dobře známý. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, od října 2005 – to byl spuštěn aktuální redakční systém NP až do 19.3.2020, kdy je datován jeho poslední článek, zde publikoval 1446 článků, vždycky vtipných, vždycky faktických a chytrých.

Jako mladý muž nečekal na žádné Pražské jaro a ruské vpády. Když pochopil, o co tu jde, nasedl v roce 1959 v Berlíně na metro, na stanici v sovětské okupační zóně, a vystoupil v zóně americké, tehdy to ještě šlo. V Americe svým způsobem vyvolal rozruch, vyprávěl mi o tom: byl totiž nejen právník, on byl v komunistickém státě soudcem. Studoval pak na Kolumbijské univerzitě a složil tam doktorát politických věd. Po převratu přeložil své působení hlavně do své vlasti a věru že patřil k těm repatriantům, kteří nepřišli aby rozdávali rozumy. Přičemž právě on by k tomu byl opravdu povolán.

Podařilo se mi spočítat osmnáct a jednu knihu z jeho pera. Všechny z té osmnáctky jsou skvělé, ozvěny najdete v archivu Neviditelného psa, přímo z nich čiší životní zkušenost světoobčana (Wikipedie cituje Škvoreckého, který o jeho synovi Otovi napsal „jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi". Rád bych se ale zmínil o té jedné navíc. Mám ji v knihovně s věnováním a bůh ví, kolik exemplářů se dochovalo. Vydal ji Vojenský historický ústav a má zdánlivě nezáživný název Komunistická justice a třídní boj. Když mi ji Ota předával, komentoval, že je to zpopularizovaná jeho doktorská práce j Kolumbijské univerzity. Za trest bych ji vnutil ke studium všem těm revizionistickým mudrcům z Filozofické fakulty UK, kteří se snaží překreslit realitu a vygenerovat obraz komunistického režimu založeného na obecném souhlasu většiny.

Ulč tu popisuje, jak komunistům povolní právníci rok po roce přepisovali a upravovali právní systém, aby sloužil organizovanému zločinu řízenému ze zahraničí, z Moskvy. Díky armádě těchto právních krys jsou teď zločiny de facto nepostižitelné. Vzpomínáme v těchto dnech výročí Slánského procesu. To je jistě monumentální drama. Jenže to co Ulč v knize popisuje a rozkrývá – a o čem z vlastní zkušenosti svědčí – to se pak týkalo doslova každého takzvaného občana takzvané republiky takzvaného státu, ve skutečnosti zajatce definovatelné skupiny politických zločinců.

Je to zásadně důležitá kniha – nejen k pochopení minulosti. Sledujme dnes ty drobné posuny v našem právním systému, co všechno se pomaličku kriminalizuje, kde se uzavírají zdánlivě neškodné mezinárodní dohody s ušlechtilými názvy a co se z nich pak doma promítne do tvaru rdousících paragrafů. Ano, když se řekne komunistický převrat, každý si představí chlapy v kožeňácích s rudými páskami na rukávech a puškami přes rameno. Ale to hlavní, to mrzačící, to byl právní systém v jeho proměně. Diktaturu totiž nakonec realizují právníci. O tom píše Ota Ulč v knize, kterou nikdo nezná a která by měla být povinná četba.

Než ji zakážou, chce se říct v souvislosti s tím, co se děje.

Čest tvé památce, Oto, a lásku tvé lidskosti.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Kolchoznice

Je to stará známá pravda, že psi slyší v podstatě na cokoli. Tak třeba dnes, jdeme už domů, vracíme se po polní cestě a potkáme sousedky, ty si povídají a jedna povídá: „Jsem zabahněná jako když jdu z kolchozu."
Zaujalo mě to, protože slovo kolchoz není v dnešní době zrovna moc frekventované. Nicméně mě napadlo oslovovat Gari a Noru jako kolchoznice. Jdeme umejt tlapky, kolchozice! nebo: dostanete granule, kolchoznice!
Poslouchaly, nechaly si umýt tlapky, sežraly granule. Zkouška inteligence to není, leda snad moje, že zkouším takové blbosti.