Výstava v pravý čas
Válečné snímky důstojuníka z první světové války Jindřicha Bišického jsou v Praze vystaveny od dubna, avšak největší pozornost vyvolaly až poslední době: půvopdně totiž šlo o práce "neznámého vojáka". Až po zahájení výstavy se přihlásila autorova rodina. Negativy se jí ztratily, kdoví kde se toulaly, a zásluhou fotografa Jaroslava Kučery byly po třiceti lety objeveny a předvedeny veřejnosti. Dá se čekat, že Bišického jméno postupně vstoupí do povědomí historiků fotografie a že se tento muž zapíše mezi špičku válečné fotografie své doby.

Výstava má i společenský dosah.
Postupně si uvědomujeme, že naše historie nezačala v roce 1918 a že před tím jsme jen "tři sta let trpěli". S komunistickou minulostí se vyrovnáme, až budeme schopni se vyrovnat s minulostí rakouskou. Všem, kdo chtějí manipulovat českým národem, je pohodlné ho kreslit jako národ ulejváků a Švejků. Dělali to komunisté (jenom my jsme byli schopni třímat prapor) a stejné tendence se objevily i po roce 1989 a trvají dodnes (všichni hrbili hřřbet a jen my jsme třímali prapor). Jenže skutečnost byla nekonečně složitější, než jak ji vykreslují momentální majitelé dějin.

Zpátky k Bišickému. Na jeho fotkách nejsou žádní Švejci. Jsou to vojáci 28. a 47. pěšího pluku, kteří zcela prostě bojovali na haličské a italské frontě, zabíjeli tam a umírali, jak už k tomu jsou vojáci nuceni. Všichni bez rozdílu si zaslouží naši vzpomínku a naši úctu. A naše "rakouská minulost", to enbyl jen "útlak versus úpění". I to byl veletok osudů, snah naplněných i zklamaných, desítky a sta let úsilí a to, že jsme dnes vyspělý evropský národ, za to vděčíme především příslušnosti do rakouské skupiny národů.

K pochopení tohoto prostinkého faktu bude třeba ještě mnoha času, a také mnoha takových činů, jako je výstava Bišického fotografií. Její hodnota je i v tom, že historii pojímá doslova objektivně, tedy objektivem, bez ideologického nánosu a jakékoli křeče - ať oslavující nebo zatracující.

JAK ŽIVOT JDE: Vítězství českého ducha nad Unií

Buď vítán mezi námi, zprvu pokořený, avšak co bájný Fénix z popele opět vzlétnuvští rume! Ano, Národní rum je opět zde, třebaže Unie tuto pálenku českému srdci a jazyku tolik milou pokořila a donutila ji přejmenovat se na tuzemák. Na odborném webu Gastroprofesor čteme:

Originální novinka na trhu v ČR. Tradiční národní chuť Československého „ tuzemského rumu“. Vyhovuje legislativě Evropské unie a může být tedy označen jako RUM. Jedná se o pravý rum s chutí odpovídající zvyklostem českého konzumenta. Rum Národní je vyroben z pravého destilátu z cukrové třtiny, je 3 x filtrován přes uhlí ze skořápek kokosu a zraje v kameninových nádobách. Rum je vyroben v ČR a svou chutí osloví každého konzumenta původního rumu. Grafické pojetí a láhev odpovídá zvyklostem tradičního konzumenta a Rum Národní je dostupný v tradiční láhvi o objemu 0,5L a 1,0L .

A je to. Tuzemák se vyrábí dál a ouha, taky s lodičkou. Rum s lodičkou, Tuzemák s lodičkou, možná se dočkáme první české národní tuzemské námořní bitvy.

A ještě jedno ouha. Já ten národní rum viděl včera, ale měl jinou nálepku, než jakou jsem si vygooglil na webu - na etiketě byla naše vlajka. Což je bezesporu proti zákonu o užití státních symbolů. Aj, vaj, trnitá je cesta k tradiční české opici!