Žerou a mlaskají
Když žereš, nemlaskej, nebo taky: když plaveš, nedělej vlny. Dnes byl u Martina Veselovského ve Dvaceti minutách výkonný dálníční ředitel Michal Hala, ten, který proslul narozeninovou oslavou svých třicátin. Dlužno ocenit, že k Veselovskému vůbec vlezl. Musel vědět, že ho bude Veselovský rožnit a ten ho skutečně rožnil a Halovi se nepodařilo přesvědčit ani Veselovského, ani mne - posluchače a se mnou jistě i další posluchače, že je vše v pořádku.
Nicméně jsem postrádal položení a následné zodpovězení několika otázek. Vlastně dvou. Oslava stála 750 tisíc, což pan Hala nepopírá. Pan Hala tvrdí, že na ní bylo 150 lidí. Tak tedy 750 000 / 150 = 5000 Kč. Proboha, co tam dělali, že jim vyšlo pět litrů na hlavu? Flaška francouzského šampíka stojí do dvou tisíc. Tak znova, za co, soudruzi, za co? Za co mohli utratit pět tisíc na hlavu? Jak vidíte, jsem asi velmi naivní a nevím, co je to dobré bydlo státního úředníka. Mimochodem, z debaty s Veselovským vyplynulo, že má 60 tisíc měsíčně, ten státní úředník.

No a ta druhá otázka. Pan Hala říká, že šlo o charitativní akci a že se na diabetické děti vybralo 400 000. A že náklady na oslavu byly odděleny od výnosu sbírky, to pan Hala několikrát Veselovskému řekl. Nenapadlo ho, že by místo slaviččích jazýčků mohli podávat ne zrovna bramborák a desítku pivo, ale něco, co nestojí 5 litrů na hlavu, a ty prachy dát těm diabetickým dětem?
No, ještě malá poznámka - pan Hala se několikrát zmínil o tom, že "za vším" je lidská závist. To mě nadzvedlo nejvíc. Nestydatá drzost, toť je to, o co tu jde. Ostatně, připojil bych ještě jednu otázečku.
Když má pan Hala tak věrné kamarády, že mu dali i řádově statisíce na oslavu narozenin, proč za nimi nezajde a neřekne - Pepo, Karle, Tondo, mám nepříjemnosti, mohl bys veřejně vystoupit a říct, já jsem ten a ten a dal jsem svému věrnému kamarádovi 100 tisíc, protože ho miluji jak zřítelnici svého oka?
Nicméně byl ten rozhlasový dialog užitečný. Je mi teď jasnější, proč jsou u nás dálnice tak šíleně drahé.

K tomu žraní a mlaskání
Bulvární deník AHA zveřejnil fotky dvou papalášů, místopředsedy ČSSD Milana Urbana a předsedy ODS Mirka Topolánka, jak tráví dovolenou na luxusních jachtách lobbistů, zakotvených pěkně vedle sebe v malém italském přístavu. Svatou pravdu měl onehdy Martin Komárek, když psal o tom, jak se občan ptá, kdo je větší zloděj, oranžový nebo modrý, a že pak volí menší zlo. Pořád je tu ale ještě TOP Schwarzenberg... Je to příležitost pro ty, kdo nechtějí menší zlo. Jeho jasnost jistě taky rád pojí a popije, ale dělá to za své.

JAK ŽIVOT JDE: Demilitarizovaná zóna
Jak může každý věděti, Severní a Jižní Koreu dělí demarkační čára, více méně na 38. rovnoběžce. S turistickou kanceláří si tam můžete udělat výlet. Boohužel byla ten den mlha, takže jsme do Severní Koreje neviděli. Nesměli jsme fotit ani tu mlhu, jenom koukat dalekohledem a tím nebylo nic vidět.

Nejvíc mě zaujaly tunely. Severokorejci vybudovali čtyři tunely pod hranicí - možná víc, ale čtyři byly v sedmdesátých až devadesátých létech objevené, a my byli v čísle 3. Ten je dlouhý cca půl druhého kilometru a sestupuje se k němu šachtou, vybudovanou už jihokorejci, a ta má asi 350 m. Ocitáte se tedy v docela slušné hloubce, prý 70 metrů. Dozvíte se, že tunely měly sloužit k útoku na Soul (ten je odtud asi 50 km) a že za hodinu by tím tunelem prošlo 10 tisíc vojáků. To je určitě pravda, pokud by ovšem ti vojáci byli Pygmejové s maximální bojovou výškou metr. Dovnitř vás pustí jen s přilbou na hlavě a věřte, ač nejsem žádný dlouhán, několikrát jsem té přilbě blahořečil.

K čemu sloužily nebo měly sloužit? Prý jich existuje ještě dvacet. Ten ve kterém jsme byli objevili na základě udání severokorejského sběha. Ten ale nemohl určit přesnou polohu. Jihokorejci tedy navrtali díry, vyložili je plastem a dovnitř nalili vodu. Při detonaci při hloubení tunelu voda vystříkla.
Je to pravda, není to pravda?
Vzpomínám, jak jsem poslouchal ražení pražského metra u kamaráda v kuchyni, bydlel na Klárově. Odstřely byly jasně slyšet, bylo to jako když se uhlí sype do sklepa.

Záhada nad záhadu. Nicvméně je to smutné podívání, zase vidět železnou oponu, byť z té lepší strany.