Pořád je to půl napůl
Podle výzkumu agentury Median je Jiří Paroubek nejvíc odpovědný za poslední politickou krizi, tečka. Dalo by se z toho usoudit, že český občan má přece jen v sobě soudnost a dokáže se orientovat. Jenže ta čísla jsou trochu jinde: 44 respondentů označuje za viníka Paroubka, kdežto 41 respondentů Topolánka.
A zase jedna iluze - pokud ji někdo choval - je fuč.
Zdálo by se, že málokterá politická kauza je tak jednoznačně jasná, jako tato. Paroubek vyvolal krizi kvůli nesmyslu, kvůli prkotině. Opřel se o dvě ideologické fanatičky a dva "muže Hradu" v situaci, kdy "Hrad" čekal na příležitost vystřelení torpéda. Paroubek akci spustil, aniž měl připravený scénář, co dál. Z krize ještě nejsme venku, pořád ještě nevíme, jak dopadne hlasování o Lisabonské smlouvě. Nicméně pověst České republiky jako partnera, se kterým se dá vážně počítat, je pryč.
Toto všechno je zřetelné a doložitelné.
A obyvatelstvo to vnímá padesát na padesát. Diference 3 procent je v rámci statistické chyby.

Závěr je z toho bohužel jasný: zasloužíme si Zemana, zasloužíme si Klause, zasloužíme si Paroubka. Ale nezoufejme: pořád ještě nám zbudou oči pro pláč a dost vzduchu v plících, abychom křičeli: opět jsme byli zrazeni, opuštěni, opět jsme sami!
POLEMIKA: Odpověď Lukášovi Mackovi
Lukáš Macek reagoval ve svém blogu v Lidových novinách - a odtud byl jeho článek převzat i do Neviditelného psa - na moji poznámku v rámci úvodníku ze dne 8. dubna. V úvodníku jsem nevrle reagoval na jeho formulaci "politická garnitura" ve smyslu "politická reprezentace", tedy: parlamentní strany, sněmovna, vláda. Pokládám to za sládkismus a politickou pavlač, přes niž nevede cesta do parlamentu.

Toto jsem napsal. Podotýkám, že názory Lukáše Macka jsou mi velmi blízké, mnohdy jsou totožné a že je v jistém smyslu legrační, že máme polemizovat zrovna my dva. Nedělá mi potíž se mu tedy omluvit za slovo "pavlač", omlouvám se upřímně a bez zábran. Nicméně vysvětlím, proč jsem na jeho vyjádření - podle všeho neadekvátně - nevrle reagoval.

Mezi mnou a Lukášem Mackem je mnoho rozdílů, z hlediska politického jeden je zásadní.
Jsem občan, tedy soukromník, neorganizovaný v ničem, co hraje roli na politické scéně. Před třinácti lety jsem založil Neviditelného psa, dnes se tomu říká možná blog, a zde se vyjadřuji ze svého pohledu k veřejným otázkám.
Lukáš Macek je politik. Kandiduje za SNK Evropské demokraty do Evropského parlamentu. Je volební lídr této strany. Zatímco já jsem pozorovatel či spíš dokonce pouhý glosátor, on je aktér na politické scéně.
Angažuje se za neparlamentní stranu. A zde je zdroj mé animozity, možná - nepatřičné, možné nikoli "salonfähig". Jakmile představitel neparlamentní strany začne vykládat, že parlamentní strany jsou "politická garnitura", že je to bratrstvo, které si z české politiky udělalo svou pohodlnou „vegetační jednotku“ (to je citace), ježí se mi chlupy na zádech. Když se Lukáš Macek odvolává na něco, co "cítí mnoho občanů", taky se mi ježí chlupy na zádech.

Řešení naší politické situace vidí Lukáš Macek v takovém stavu, kdy, cituji " se do našich demokratických institucí prosadí lidé, kteří budou dohromady utvářet politicky rozmanitou a férově soupeřící, avšak zároveň věcně a odpovědně jednající politickou reprezentaci, nikoli zájmově propojenou a své podivné hry hrající... garnituru."

Nebudu teď rajtovat na tom poslední slovíčku. V podstatě s autorem - opět - souhlasím. Jenže jen v podstatě, v ideální rovině.
V praktické rovině, jak to je?

Politika je lidská činnost. Je to práce. Parlamentní demokracie, jak se v průběhu staletí vyvinula, je opřena o politické strany. Každé jiné známé řešení vedlo k diktatuře hned nebo nejdřív k chaosu a pak k diktatuře. Politická strana, to je složitý a náročný podnik. Je třeba získat tisíce lidí, kteří zůstanou v anonymitě a budou pro stranu pracovat. Budou jí dávat volný čas a nejen volný čas. Politická strana stojí na lidech, o kterých se nikdy nikdo nedozví, nikdo po nich nepojmenuje ulici a na bronzový pomník v parku nemohou ani pomyslet. Jsou to "nosiči vody". Bez nich to nejde.

Je pravda, že nemám s demokracií mnoho osobních zkušeností, jen těch dvacet let od roku 1989. Za tu dobu se vykrystalizovaly politické strany, které jsou v parlamentu a pak taky tu byly ty, které v něm nejsou a tedy se přímo neúčastní na správě země. Některé existují, jiné zanikly. Jako pozorovatel a glosátor jsme si všiml, že v mnoha těch stranách často fungovali chytřejší a slušnější lidé než v těch, které v parlamentu jsou.
Jenže nebyli ochotni a možná schopni na sebe navázat ty nosiče vody. Vybudovat strukturu. Byli "jenom" slušní a chytří, přičemž v nejmenším nepochybuji, že Lukáš Macek je slušný a chytrý člověk. Ale to nestačí, běda, položte mrtvé netopýry na moji hlavu, jak říkal medvěd Balú, to nestačí.

Opírat se o mínění "mnoha občanů" nestačí. Označit parlamentní reprezentaci sládkovskou nálepkou "politická garnitura" nestačí. Chápu ten motiv: je to snaha dát najevo, že "nejsme jako oni". Je v tom snaha sama sebe, respektive svoji skupinu, označit za věrohodnou alternativu a spoléhat na to, že volič pochopí a dá těm slušným a chytrým hlas.
Já nevěřím, že je to správná metoda. Nevěřím, že to vede k cíli. Nevěřím, že neparlamentní straně ve volbách pomůže pejorativní označení a pošpinění parlamentní reprezentace, že jí pomůže označení reprezentace za jakousi podivnou a pochybnou mafii. Takto jsem jeho poznámku o "garnituře" pochopil a i jeho odpověď na moji kratičkou poznámku mě v tom utvrdila.
Můžu se mýlit a nebylo by to poprvé, kdy jsem se v politickém úsudku mýlil.
Jestliže Lukáš Macek a jeho SNH Evropští demokraté uspějí ve volbách do europarlamentu a pak v parlamentních volbách, jež budou na podzim, k omluvě vyjádřené úvodem připojím ještě jednu, ještě pokornější: bude to důkaz, že on a jeho spolupracovníci zvládli tu nepříjemnou a neoceňovanou práci a že zvládli to, co je podstata politického řemesla. V téhle polemice nerozhodne ani jeho, ani moje vyjadřovací schopnost. Rozhodne výsledek volebního hlasování. A jelikož si názorů Lukáše Macka a jeho programu vážím a ztotožňuji se s ním, moc bych si přál, aby mi budoucnost dala příležitost k megaomluvě.
Problém je v tom, že nevěřím, že tu příležitost dostanu.