RODINA A PŘÁTELÉ: Gentleman s jednou rukavicí
Jedna rukavice je spíš vizitka lajdáctví, než gentlemanství. S malými výjimkami, jako ve všem najdete výjimku. S gentlemanem s jednou rukavicí jsem se setkal jen jednou v životě. Byl to hrdina románu od Maurice Leblanca "La vie extravagante de Balthasar". Leblanc, to je duchovní otec Arsena Lupina, lupiče-gentlemana. Balthasar nepatří do této lupinovské série a dostal se mi do ruky jen proto, že na tomto románu jsem se učit s tatínkem francouzsky. Když jsem neznal nějaké slovíčko, podíval jsem de do slovníku a než jsem došel do půlky, četl jsem docela slušně. Tenhle Balthasar se vyznačoval chudobou a elegancí: měl jen jednu žlutou koženou rukavici a dovedl vytvářet dojem, že má dvě luxusní rukavice. Víc si z románu nepamatuju, jen tenhle postřeh.
Na Balthasara a jeho rukavici jsem si vzpomněl dnes večer, když jsem šel s Ljubou na večerní procházku - do mrazu. Měl jsem jednu rukavici, druhou jsem nemohl najít. Je to trapné, hledat rukavici, nenajít rukavici. Řekl jsem si tedy, že než abych něco vysvětloval, že budu jako Balthasar, jednu ruku nonšalantně v kapse a druhou ruku elegantně ve vzduchu - v rukavici.
Jenže ony jsou to pořádné mrazy a záhy mě ta ruka v rukavici začala zábst víc, než ta druhá, holá, leč v kapse ukrytá. Nečekejte žádné senzační rozuzlení. Ljuba si nevšimla, že mám jednu rukavici. Vše se odehrálo bez příhod - jen jsem si vzpomněl na starou knížku polozapomenutého autora. Jen jeho Arsene Lupin žije dál, ale to je už zcela jiná historie. Už proto, že gentleman Lupin měl vždy obě rukavice.

PSÍ PŘÍHODY: Darované kosti na zuby nekoukej
Zcela nesmyslný titulek... Kost přece nemá zuby! Ale darovaná byla. Bart dostal kost od šunky, a měl z ní radost úměrnou její velikosti. Po omezenou dobu. Byla to kost dekorativní, pořádná, s bambulemi na konci, i stopa masa na ní zbyla - prostě, byl to dárek jak se patří pro psa. Však taky byl Bart náramně nadšený, když Míša přišla z nákupu domů. Bart věděl, že je jeho - nepochyboval ani na okamžik. Míša musela z igelitového pytlíku vytáhnout pytlík druhého řádu, v němž byla kost ukryta. Bart skákal, zdálo se, že přišel na antigravitační prostředek.
To trvalo omezenou dobu. Pak se uchýlil do soukromí, abychom mu ji neukradli a nesežrali - této psí logice by se divil jen ten, kdo nikdy žádnému psovi nepřišel blíž než na patnáct metrů a nebyl s ním déle než hodinu.

Jenže Bart si vzal do hlavy, že si kost odnese do obýváku a měl jasně v úmyslu ji zpracovávat uprostřed koberce po dědečkovi. Byl tedy vyhnán i s kostí před dům na mráz.
Nesl to nevrle, ale kost mu byla dostatečnou útěchou. Přilehl k ní jako bojovník k něžné milence. Jenže, místo aby se do ní tvrdě pustil, začal ji nešikovně obracet v tlapách a zkusmo ji olizoval.
Opustili jsme ho. Po nějaké době přišel domů, mokrý od sněhu. Bez kosti. Jasné to znamení - někam ji zahrabal, do té nejhlubší závěje. Samozřejmě zapomněl, kam. Takže ji pro jistotu hledá ve svém pelechu.