Dilema migrační politiky
Premiér Petr Fiala se zúčastnil neformálního unijního summitu v Granadě. Jednalo se tam o rozšíření EU a také o migraci. V souvislosti s rozšířením se projednávala otázka rozhodovacího procesu v EU. Čtyři největší státy podporují návrh, aby se také o zahraničních a bezpečnostních otázkách rozhodovalo kvalifikovanou většinou – jak to na vlastní pst a na vlastní triko podpořil i prezident Petr Pavel. Připomeňme, že kvalifikovanou většinu tvoří skupina aspoň 15 zemí s 65 procenty obyvatelstva: vykutálený nápad, protože Francii a Německu stačí se spojit s jedním dalším státem střední velikosti, aby přehlasovaly všechny ostatní země Unie. Je tedy dobře, že premiér se od Pavlova postoje distancoval a také v souvislosti se summitem prohlásil, že Česká republika nepovažuje za dobré, aby se téma rozšiřování spojovalo se změnou rozhodovacích procesů. Zasloužilo by si to ostřejší formulaci, ale aspoň že tak. I když, jak víme, to nic závazného neznamená. Andrej Babiš taky coby premiér schválil Zelený úděl a dnes proti němu sočí a ministr vnitra Vít Rakušan přistoupil na přejmenované kvóty migrantů. Jakmile naši papaláši zmizí v trupu letadla, nelze jim vůbec nic věřit, ať si před odletem v ruzyňském salónku vykládali novinářům co chtěli.

Pokud jde o migraci, v Evropě přituhuje. Švédové nasazují armádu do ulic a Itálie prosí Německo, ať tu invazi přestane financovat. Racionální recept by se dal najít, ale naráží na emoční bariéru. Angelu Merkel přiměla k wilkomenn politik vize filmových záběrů masakrů na hranicích, pokud by se nasadila policie a vojsko. Její obava byla oprávněná: Poláci nasadili silové složky na opevněnou hranici proti očividné politicky motivované agresi ze strany Lukašenkova režimu, proti „bombardování lidmi", a ejhle, už je tu citlivá duše paní režisérky Hollandové a svět se dojímá nad osudy běženců. Tedy lidí, které Lukašenko naverboval, nasadil do letadel, přivezl do své země a autobusy navezl do bělověžských lesů k hranici.

Ano, toto je dilema migrační politiky. Jedno dilema.

Je tu ale i druhé, o kterém se zatím nemluví.

Lída Rakušanová měla nedávno v Českém rozhlase úvahu o tom, že Německo má málo pracovních sil a potřebovalo by čtyři sta tisíc pracovníků ročně, aby díry v pracovním trhu zacelilo. Číselně to jistě sedí, ostatně to známe od nás taky – a je chyba, že naše ne-akční vlády bez ohledu na stranickou příslušnost nejsou s uvolněním pracovního trhu schopné a ochotné cokoli udělat. V čem je ale háček?

Nejde jen o to, zda se na Lampeduse vyloďují pracanti chtiví přiložit ruce k dílu. Ale dejme tomu, že to je opravdu pracovní síla, schopná rekvalifikace a nasazení do moderního průmyslu k digitálně řízeným strojům. Kdyby ale to tak bylo a došlo na recept Lídy Rakušanové, nechybělo by těch čtyři sta tisíc pracantů v rozvojových zemích? Čtyři sta krát počet dalších zemí Evropy krát počty let? To už by byly milióny.

Nepotřebuji mít křišťálovou kouli, abych viděl budoucnost:

Nastane doba, kdy předáci „globálního Jihu" budou z tribun VS OSN řečnit o tom, že Evropané v době kolonialismu vykradli přírodní bohatství a v jednadvacátém století nastolili mnohem horší neokolonialismus a ukradli to nejcennější: pracovité, schopné produktivní lidi.

Ostatně, ono se to doslova děje, a nejde jen o globální jih – z Rumunska odešla už pětina obyvatel produktivního věku… V Africe se po pracantech na Lampeduse zatím nikdo neshání, ale co není, určitě bude. Možná dřív než se nadějeme.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Nelez tam

Kdyby si měla Gari dělat čárku za každé moje „nelez tam", měla by plný táákhle tlustý notýsek. Nemohu ale jinak: jakmile uvidí otevřené dveře, musí do nich vlézt. Kdyby to byly dveře do pekla, vlezla by tam. Ikskrát se stalo, že jsem si jí nevšiml, dveře zavřel a za hodinu, za dvě jsem se po ní začal shánět.

Strašná zvědavka. Píšu, ohlédnu se – neleží na pelechu. Kdepak asi je? Určitě někde byly otevřené dveře...