ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Mrtvé ticho nad vnitrostranickým referendem
O půlnoci ze včerejška na úterek skončilo to, čemu sociální demokracie říkala vnitrostranické referendum a k čemu byla přizvána veřejnost a aby se to nepletlo, straníci měli jiné lístky než nestraníci. Což byla novinka obnovená - naštěstí jen pro tento případ - od roku 1989, před tím byli straníci taky lidé jiné kategorie než nestraníci. K referendu se nestraníci k hlasování nehrnuli. Oficiální čísla nebyla zveřejněna, ale místo očekávaných dvou set tisíc se jich prý dostavilo několik set. Smysl toho všeho? Výběr sociálně demokratického kandidáta pro prezidentské volby, které se budou v poslanecké sněmovně a v senátu konat za dva měsíce. Bude to Otakar Motejl, anebo Miloš Zeman? V tom pidireferendu se snad mělo sejít více hlasů pro Zemana, než pro všechny ostatní dohromady. Teď na Hradě svítí neonové růžové srdce, reklama na lásku. Nainstaluje tam nový prezident neonovou reklamu na becherovku?

O celé věci bych se vábec nezmiňoval, nebýt povinnosti reagovat denně na vnitropolitické události. Pseudoaféra se srdcem na Hradě je hloupost, instalace "srdce" je hloupost, samozřejmě že i celá tahanice kolem "přiměřenosti policejních opatření" je hloupost. Pražský summit posunul NATO do jiné sféry, do jiné situace: obranné aliance jsou formovány nebezpečím, tímto nebezpečím už není Rusko, jako jím bylo po větší část dvacátého století. Jak se aliance vyvine, uvid

RODINA A PŘÁTELÉ: Příběh morono - počítačologický
Večer jsem zaskočil k přátelům na kus řeči. Byla to idyla podzimního večera: s pánem jsem seděl u stolu a rozmlouvali jsme o zásadních otázkách veřejného zájmu, a paní seděla opodál u počítače a psala dopis dceři. Občas něco pronesla, zpravidla něco usměrňujícího, když jsme říkali něco špatně.
Řeč se stočila na závěr minulého týdně, na summit NATO a drobné legrace summit doprovázející, mimo jiné i na drobný úlet tiskové tajemnice kanadského ministra zahraničí, která řekla o Georgi Bushovi že je vůl, což ministr v zápětí dementoval, takže to bylo jako v tom filmu Vlasty Buriana: "Císař pán není vůl, císař pán je korunovanej!"
"Ona řekla moron," podotkla paní domu, píšící dopis dceři. "Použila anglického slova moron."
Tím jsme se dostali do problematiky jazykovědné. Anglické slovo "moron" se u nás překládá všelijak. Tvrdil jsem, že pro něj není přesný ekvivalent, kdežto můj přítel byl toho názoru, že ekvivalent být musí. Nakonec vstal a přešel k počítači, kde jeho žena psala dopis dceři. Měl na něm nainstalovaný slovník, skvělý to software, se všemi ekvivalenty a každé anglické slovo je zde i s mluvenou výslovností. Stačilo pár klepnutí do klávesy.
"Moron, moron," povykoval počítač.
"Blbec, slabomyslná osoba, trouba, pitomec; slang USA," četl přítel. "Vidíš, že je to přesný ekvivalent."
Vracel se ke stolu, u kterého jsme seděli.
Chystal jsem se namítat, že mi to jako přesný ekvivalent nepřipadá.
"Kde mám ten dopis?" ozvala se náhle paní domu. "Tys mi smazal můj dopis."
"Já ti nemazal dopis," hájil se obviněný. "Já s e jen díval do slovníku."
"Jenže jsi mi smazal dopis."
"Díváním do slovníku jsem nemohl smazat dopis. Uložila sis ten dopis?"
"Já ho neukládala, když jsem ho měla rozepsanej!"
"Máš to ukládat, i když je to rozepsaný!"
"Proč bych to měla ukládat? Nemáš mim lézt do počítače, když píšu..."
A tak dále. Vzdálil jsem se. Myslím, že tyhle počítačové slovníky jsou značně nespolehlivé. Nejlepší je starý dobrý Webster, Encyklopedický slovník anglického jazyka. Večer jsem si našel, co on si myslí o pojmu moron: jde o osobu s IQ 50-60 posuzovanou za neschopnou duševního vývoje nad úroveň věku 8-12 let; hovorově osoba hloupá nebo postrádající dobrého úsudku.

PSÍ PŘÍHODY: Jen si pane nemysli
V neděli jsem odpoledne trochu uklízel na zahradě. Chystal jsem se na to celý týden, povzbuzený prognózami slunečného počasí. Slibovali, a skutek utek, byla mlha, chladno, nevlídno. Listí napadané do skalky bylo slepené do jednolité nechutné hmoty. Hrabal jsem neřádstvo takzvanými švédskými hráběmi - to jsou ty, co mají místo normálního hrabátka vějíř pružných drátků nebo kovových proužků. Mám dvoje, jedny velké, na dlouhé násadě, druhé maličké, právě na prohrabávání těžko přístupných míst.

Čtete a říkáte si - a co Bart?
Právě tohle jsem si říkal, když jsem si uvědomil, že hrabu a Bart nikde, nedoráží na hrábě, neotravuje, nepřekáží, nehamtá v hromádkách.
Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde vlastně je. Napadlo mě, že se vloudil do domu a uvelebil se na pelechu.
Nic takového. Pobíhal kolem vrátek a vyhlížel, jestli kolem nepůjde chromá babička. Pak vycítil, že se po něm dívám a přiběhl ke mně.