ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Dnes začínají volby do třetiny senátu
Lidé kteří mají výhrady k existenci senátu mají dnes před sebou dilema: pokud se v jejich obvodu senátor volí, mají jít k volbám, nebo nemají? Když nepůjdou - je to negativní hlas signalizující odpor vůči instituci, dle jejich názoru nepotřebné? Nebo je to důkaz občanské lhostejnosti, nezájmu o věci veřejné?

Nejenže se mi neodpovídá snadno na tyto otázky, odpověď prostě neznám. Skepsí vůči senátu jsme se nikdy netajil. Nemohu zapomenout, že vznikl jako kolektivní trafika, že je to daň zaplacená za to, že si kapři vypustili rybník, za to, že někdejší federální shromáždění schválilo rozpuštění Československa bez referenda pod příslibem, že páni poslanci automaticky přejdou do "horní komory".

Je pravda, že za dobu své neslavné existence senát zabránil některým nezvratným pletichám - jako například (a možná hlavně) byla změna volebního uspořádání v republice podle receptu tehdejších oposmluvních dvojčat známých pod společným jménem Václomil Klauzeman. Snad by ten senát mohl fungovat lépe, kdyby měl jinak nastavené pravomoci a mohl korigovat částečné kiksy a přehmaty a chyby v zákonech čerstvě schválených dolní sněmovnou. Ty pravomoci ale nemá.

Naproti tomu - už jsme si na senát zvykli. Máme ho a přinejmenším je to příležitost k politické prezentace osobností, jsou-li nějaké. Nebo naopak k politickému zmizení jiných osobností, jako byl Václav Fišer. Senát funguje možná špatně, možná nedokonale, ale nelze říct, že by nefungoval vůbec. A kdybychom měli odstranit a bojkotovat všechny instituce fungující nedokonale nebo částečně, neměli bychom asi instituce žádné.

Proto si přece jen myslím, že by občan - přes všechny výhrady - měl k volbám jít. Ani ne tak kvůli senátu a už vůbec ne kvůli lidem, kteří se do něho hrnou - jako spíš aby podpořil sám před sebou svoji pozici občana,. který má o veřejné věci zájem a je schopen vyjádřit svůj názor na obsazení instituce, která, málo platné, je zakotvená do našeho státního systému.

RODINA A PŘÁTELÉ: Nádherně hladká plocha
Znáte prostranství uvnitř areálu budov Nové scény Národního divadla v Praze? Krásně ploché žulové desky...
Přiznám, že jsem si na Novou scénu nezvykl, že její fasáda sestavená z vypálených televizních obrazovek se mi dnes hnusí stejně, jako když to byla novostavba, že celkovou koncepci budov pokládám za stupidní i po dlouhých létech, jen jedno se tomu monstru upřít nedá: uvnitř je nádherně hladká kamenná plocha. Ještě za minulého režimu na té ploše jezdili kluci a holky na kolečkových bruslích a na prkýnkách. Mockrát se někdo pořádkumilovný pokoušel jim ježdění zakázat. Nikdy se to nepodařilo. Dnes, když jsem tudy večer šel, tu skupinka kluků jezdila na akrobatických jízdních kolech. Žádné velké výkony (před lety jsem pozoroval podobnou skupinku na prostranství v Les Halles v Paříži, to bylo akrobatické vystoupení na vysoké úrovni, kluci jezdili jen tak, pro sebe, a když je to omrzelo, sebrali se a odjeli pryč). Prostě - jezdili, protože je to bavilo.

Asi se za to na ně zase někdo rozkatí a vylepí vyhlášku se ZÁKAZEM . Ale napadá mě, jestli nakonec ta hladká plocha není to nejzajímavější a nejužitečnější na celém tom architektonickém útvaru, který je monument architektonické zdeúřední impotence minulého režimu? Vím ještě o několika takových plochách - jedna je například na soklu někdejšího Stalinova pomníku. Taky tam kluci jezdí na skejtech, na bruslích a jistě i na akrobatických kolech. Je dobře, že jim Rudý Josef udělal místo...

Když už jsme u té architektury - dnes jsem měl poprvé příležitost vidět - v noci - fontánu na náměstí Kinských na Smíchově, tam kde dříve stál tank , později růžový tank. Krásná fontána - a náměstí celé prokouklo, nedlouho potom, co podobně zkrásnělo nedaleké Arbesovo náměstí.

PSÍ PŘÍHODY: Zásluha, která musí být odměněna
Když jsem přišel domů, Bart mě vítal u domovních dveří - jak se sluší a patří. Dveře do bytu byly otevřené, za nimi chodba, na konci chodby jídelna, v jídelně stůl, a na něm... talíř s bavorskými vdolečky, které nám upekla naše sousedka Miládka.

Zahřálo mě to u srdce. Že je na nás Miládka tak hodná - a že Bart je tak hodný, že vdolečky nesežral! Nikdo mě nepřesvědčí, že by snad o jejich přítomnosti nevěděl. Samozřejmě je měl v merku. Jejich vůně zašimrala moje chřípí, natož pak aby minulo nozdry tak vnímavé, jaké má Bart.

No jo, ale jak reagovat? Dobrý čin by měl být odměněn.
Jenže, kdybych mu jeden vdoleček dal, možná že bych mu nalomil morálku a že y si příště řekl - proč bych tady měl obejdovat a očumovat kolem stolu, pán mi vdoleček tak jako tak dá, takže když jeden sežeru, budu na tom stejně, a když sežeru všechny, pán třeba nic nepozná!
Takto bych možná uvažoval já.
Našel jsem jiné řešení.
Předevčírem kamarád přinesl Bartovi umělou kost z buvolí kůže. Sebral jsme mu ji, když ji sežral do půlky - a odložil nahoru na ledničku. No a vida - hodila se jako odměna!
Takže jsme na tom fifty fifty. Já Bartovi nesežral buvolí kůži, on mi nesežral bavorský vdoleček. Od pak sežral kůži, já vdoleček, a oba jsme náramně spokojeni. Kéž by se vždycky podařilo najít takto příznivé řešení všech problémů!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI