Budoucnost (blízká) ukáže, kdo lže
Andrej Babiš a s ním celá opozice a opozičně laděná část veřejnosti soustavně nazývá Petra Fialu lhářem – osočení má reálný podklad v rozporu mezi předvolebními sliby a současnou realitou, zvláště pokud jde o zvyšování daní. Osočení opomíjí drobnost, jakou je válka na Ukrajině, před volbami se s ní jaksi nepočítalo, a na ni navázané brutální zvýšení cen energií.

Teď se ale dostává tato hádka do jiné dimenze: kolik budeme platit za energie v příštím roce? My doma, ale hlavně ekonomika, tedy průmysl, zemědělství, obchod, služby? Letos vyplácel stát padesát miliard na cenové stropy a šedesát miliard na dotace takzvaných obnovitelných zdrojů a cirkusu s nimi spojeného. S touto záplatou se pro příští rok nepočítá a naopak hrozí masivní zvýšení ceny za megawatthodinu. Tvrdí opozice. Lže, oponuje Fiala a slibuje, že se do ceny promítne celkové snížení ceny, takže ve výsledku budeme na stejném jako letos, v nejhorším „o jednotky procent" hůře.

Ať tak nebo tak, budeme platit víc a pozornost se upře na takzvané obnovitelné zdroje. Lidi si jich budou více všímat. Zatím jim nevadilo, že si je pořizují převážně movití lidé – a dostávají na ně dotace. Totéž platí o elektromobilech. Jakmile se začne na dotace sahat, zájem prudce opadá. Německý Siemens brečí u státu o finanční pomoc, protože jeho větrné elektrárny nejsou rentabilní. Volkswagen konstatuje, že jeho snaha ovládnout trh elektromobilů uvázla na mělčině. Nad Green dealem se mračí čím dál víc lidí. Včerejší „tabu" čili „nevhodné myšlení" je revidované: najednou kde kdo prozřel a vidí, že roste antisemitismus, kupodivu úměrně s růstem počtu migrantů. Najednou kde kdo počítá, jak to bude s energií, když soláry a větrníky jsou využitelné jen v malém segmentu dne. A jakmile lidi začnou přemýšlet a počítat, pak se ty světlé zítřky budují mnohem hůř.

Jako malé štěňátko

Minulý týden jsme Noru našli ležet na boku na dlažkách, hrabala nohama a nemohla se postavit. Veterina, injekce, léky. A dneska? Seděl jsem večer u stolu a Nora kolem mě skákala a cpala mi do klína tenisák. Pak přiběhla Gari, začaly se o míček tahat, div mě nesmetly ze židle.
Jedna dvanáctiletá, druhá desetiletá. Jako malý holky.
A se mnou je to kolikrát taky tak. Že si nedám pokoj!