Ve stínu Jaltské dohody
Může nás mrazit když čteme, že Američané probírají s Rusy „evropskou bezpečnostní architekturu" v arabském Abú Zabí. Jakápak evropská bezpečnostní architektura? Evropa byla osmdesát let bezpečné místo v nebezpečném světě, dokud se Rusko nerozhodlo, že začne obnovovat imperiální velikost. Nemá ale smysl nad tím lamentovat. O „bezpečnostní architektuře" se podle všeho opravdu jedná a v souvislosti s tím se připomíná Jaltská konference a dělení světa, které z ní vzešlo.

Údajně vzešlo. Traduje se ,že si na Jaltě rozdělili Evropu tři političtí vůdci Roosevelt a Churchill na jedné straně a Stalin na druhé. Načrtli sféry vlivu a z toho pak povstala železná opona. Trvala až do roku 1989 a Putin že by ji rád aspoň v nějaké míře obnovil. Reálnější pohled na minulost a přítomnost získáme, když si připomeneme zásadu, natvrdo vyjádřenou Mao Ce-tungem: moc vychází z hlavně pušky. Železná opona, tedy hranice svobodného světa a sovětského koloniálního impéria, kopíruje demarkační čáru z konce světové války. Kam Rusové došli, tam zůstali. My Češi si dodnes lámeme hlavu Benešem a mudrujeme, co by se stalo, kdybychom v roce 1938 bojovali. Na příkladu Polska vidíme, jak pošetilé to jsou úvahy. Poláci proti Němcům bojovali v roce 1939 a po celou dobu války. Převalila se přes ně Rudá armáda. Po válce v Polsku zůstala tzv. Severní skupina vojsk. Její poslední vojáci odtáhli až v roce 1993. Do konce čtyřicátých let proti nim bojovali příslušníci někdejší Zemské armády. My máme naše bratry Mašiny a půl národa se s nimi nedokáže smířit. Poláci měli 200 tisíc bojovníků. Ale ani jejich statečnost nestačila proti brutální převaze ztělesněného zla jménem Rusko. Osvědčilo se, že moc vychází z hlavně pušky. U nás Rusové nemuseli žádnou „Severní skupinu" zřizovat. Stačila jim naše komunistická pátá kolona. Ministrem obrany byl Stalinův lokaj generál Ludvík Svoboda. Z područí se vymanilo jenom Rakousko, díky tomu, že bylo Rusy obsazené jen ve východní části, a také Jugoslávie, ovládaná tamními nacionalistickými komunisty.

Taková byla realita „Jaltské dohody". O osudu Evropy nerozhodl žádný kus papíru s žádnými podpisy, ale brutální vojenská převaha říše zla.

Dnes je zcela jiná situace. V Abú Zabí jednají a možná i malují čáry na mapě. Žádné „skupiny vojsk" ve svobodném světě Rusové nemají (když nepočítáme tzv. Kaliningradskou oblasti"). Mohou počítat s pátou kolonou. U nás ji mají dokonce ve vládě, dokonce ovládá rezort obrany. Nejvýznamnější bývalé velmoci, Německo a Francie, jsou zásadně oslabené zevnitř. To vše samozřejmě hraje Rusům do karet. Pořád se to nedá srovnávat s poválečnou situací, kdy jejich pušky – obrazně řečeno – mířily do týla všem lidem, kteří se ocitli na východ od demarkační čáry. Nemá tedy smysl se strašit Jaltou. Situace je naprosto nesouměřitelná. Mao se díval na Američany jako na „papírového tygra". Jak by ohodnotil dnešní Rusko, které už pátým rokem marně zápolí s Ukrajinou? Asi tak jako jeho dnešní nástupce předseda Si...

Co bude dál? To nikdo neví, ale nerozhodne o tom podpis manžela Trumpovy dcery.

To mi vyrazilo dech
Ranní procházka. Počasí sychravé. Drobně pršelo. Natáhl jsem pejskům kabátky. Capkali neochotně, komu by se do takové sloty chtělo. V lese to už bylo trochu lepší, ale i tam to stálo za starou belu. Všichni tři jsme se těšili, až budeme v suchu a teple.

Konečně naše ulice, konečně plot, vrátka… Vcházíme. A co Gari?

Zamířila rovnou k vratům garáže. Je hnusně, všude bahno, budou se omývat tlapky, to dá přece rozum! I psí rozum…
Po třinácti letech ksichtů a přemlouvání.