Takže k harašení došlo, ale pachateli nebyli běženci, to byla první verze. Pak se ukázalo, že přece jen tam nějací policisté byli a někoho snad i sebrali a byli to syrští žadatelé o azyl. Taky se ukázalo, že k podobným výjevům došlo v rakouském Salzburgu a ve švýcarském Curychu. To je současný stav. Deka politicky korektního mlčení má dlouhý vlas a kdo ví, co z ní ještě vyleze.

Jedno ale vylezlo. Politická korektnost není nic jiného než lhaní. Nejednou zde píši o naší zkušenosti s komunistickým režimem. Tam taky platilo, že co není v novinách, se nestalo a noviny tu byly hlavně proto, aby mlčely. To byla jedna stránka organizovaného lhaní. Ta druhá šla hlouběji – lidé nesměli říkat, co si myslí, jinak jim hrozily sankce. Obrazem toho je politická korektnost. Kdo promluví jinak, než je předepsáno, je označen za hnědého fašistu a xenofoba. Velmi často se v této pseudodebatě – nejde vpravdě o debatu, ale o okřikování – argumentuje jakousi východní zaostalostí vůči Západu.

Jenže se ukazuje, že Západ zvolna přechází na stanoviska zaostalého východu. Je třeba omezit příliv běženců a nelze to udělat jinak, než obranou vnějších hranic. To je teze naší zaostalé vlády a zaostalá vláda se ji snaží vnuknout osvícenému Západu od začátku krize. Zaostale odmítla kvóty. Osvícený Západ o nich už nemluví, protože jsou nesmysl. No a mysl nezatíženou politickou korektností napadne, zdali je o co stát, splynout se Západem politické korektnosti, systematického lhaní a pokrytectví.

Německo zvolna procitá do reality, kterou jsme zde vnímali velmi ostře od samého začátku. Přejme si všichni, aby to procitnutí šlo rychle a vyústilo v konkrétní činy. Angela Merkelová se zatím omezuje na řeči. Ty mají lehce bojovný tón, ale pořád to jsou jenom řeči. Až vyplují k italským a řeckým břehům bojové čluny, aby obracely lodě pašeráků, nakládaly trosečníky a vše odvážely tam, odkud vypluly, to nebudou řeči, ale činy.

Do té doby můžeme jen s vytřeštěnýma očima pozorovat, co všechno z té chlupaté deky vyleze.

Důslednost Naši přední a zadní zahradu dělí dva plůtky a dvě branky. Ze strany ulice je plůtek vlevo delší a branka je nižší – zrobil jsem ji sám, visí na lehkých pantech, je na svém místě upevněna drátem, aby se neotevírala. Napravo jsou důkladné dřevěné dveře v japonském stylu. Ty mají dřevěnou petlici, sám jsem ji vyřezal, aby vypadala co nejvíc rustikálně. Ranní rituál vypadá tak, že vypustím pejsky do přední, s ulicí sousedící zahrádku, aby se vyčurali. Gari jen vystrčí nos. Když je zima, a ani dnes horko není, nos hned zastrčí a přešlapuje v předsíni. Nora se vyčurá a pak se jde přesvědčit, jestli ty dřevěné dveře náhodou nezůstaly otevřené. Pak by šla do zadní zahrady se vyčurat znovu. V přední zahradě se čurat dá, ale v té zadní je to totiž lepší. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz