Lidovci se připravují na osudné utkání
Jsou dva typy občanů plus jeden. Jeden typ, většinový, si myslí, že lidovci jsou tu od toho, aby se připojili ke komukoli kdo je u vesla a hlavně aby ovládli ministerstvo zemědělství a tahali z něho peníze. Druzí lidovce volí, těch je málo, čím dál míň, a hrozí nebezpečí, že jich bude tak málo, že se lidovci nepřehoupnou přes pětiprocentní hranici a nedostanou se do parlamentu. No a ten plus jeden typ, k němu patřím i já, je ten, který si myslí, že by to bylo hodně špatné pro naši politiku, kdyby z ní měli lidovci vpadnout.

Systém dvou stran
Nenechme se mýlit zdáním, že se zvolna blížíme systému dvou stran anglosaského typu. Ten je založen na fair play (přes všechny úlety a výstřelky) a na základním konsensu v principiálně důležitých věcech. Nic podobného u nás není, jelikož o kultivovanosti, slušnosti a cti nelze v naší politice mluvit. Jestliže Topolánkova vláda musela brát ohledy na mínění zelených a lidovců (což jí mnozí vyčítali), bylo to totéž, jako když sociální demokracie musela brát ohledy na mínění lidovců (což jí mnozí vyčítali).
Ti "mnozí" ale hráli na falešnou strunu. Jen si zkusme představit, jak by to bylo, kdyby jedni či druzí nemuseli brát ohledy na mínění těch či oněch.
To teď reálně hrozí. Jak zeleným, tak lidovcům hrozí propad. Bylo by možné změnit pravidla hry a posunout hranici volitelnosti dejme tomu na čtyři nebo dokonce na tři procenta, ovšem to se nemůže podařit, protože kapři si nezahrávají s výpustnou zátkou svého rybníka. Hrozí tedy nebezpečí koalic ČSSD-ODS a ČSSD-KSČM a těžko říct, která slibuje temnější perspektivu.

Sboboda zachránce
Do čela strany se vrátil Cyril Svoboda. Ukáže se, zda strana přežije své osudné dobrodružství se vsetínským žvandou Čunkem, který si zřejmě upřímně myslí, že padl proto, že moc mluvil s novináři a kdyby s nimi nemluvil, byl by předsedou nadosmrti. Nebylo by dobré, kdyby lidovci měli zmizet. Už proto, že tu není nikdo, kdo by je nahradil.

PSÍ PŘÍHODY: Doba vymknuta z kloubů
Iriska je si vědoma své historické úlohy na tomto světě. Ona tvoří poslední hráz proti rostoucímu náporu kocourů. Střeží naše hranice, zvláště tu jižní, odkud přichází několik nebezpečných kocourů, nejhorší mezi nimi jsou sousedovi Cyril a Metoděj. Další neregulovaní kocouři pobíhají volně po ulici a posedávají na sloupcích plotů. Kocouři jsou Hospodinův omyl a je jich všude plno, zkrátka, nebýt naší Iris, bylo by to tu samej kocour.

Lze tedy pochopit Irisčino pohoršení a úžas...
Vraceli jsme se z procházky, Iris podle svého zvyku šla první, protože si myslí, že návyk blouditmám v sobě hluboce zarytý. Najednou se zastavila a zahleděla se skrz vrata na pozemek naší sousedky na opačném konci bloku. Sousedka je přírodomilná, má krásnou zahradu, ba i králíka chovala na zahradě, byl jsem tedy zvědavý, co pohoršlivého tam Iris spatřila.
Že je plná negativní emoce bylo na pohled zřejmé.

Nedaleko vrátek podřimovala psice Ketty - a mezi jejími tlapami si hovědl do klubíčka stočený - kocour!
Hodnoty se zhroutily.

Citoval jsem Irisce slova japonského císaře Hirohita:
"Je třeba snést nesnesitelné, Iris."
Slíbil jsem jí po návratu granule s lososovým šmakem. Vhodný úplatek zhojí nejednu ránu, i tak hlubokou a zejivou, jakou vytvoří kocour spokojený svým pelíškem mezi psími tlapami.