Proč jsem podpořil happening
Mezi čtenáři Neviditelného psa jsou i dlouholetí abonenti a já k nim cítím silný vztah. Proto pokládám za slušné a potřebné, abych vysvětlil, proč jsem podpořil happening na Hradě, při němž byly symbolicky položeny otázky Václavovi Klausovi, týkající se jeho politického zaměření. Nejdůležitější je pro mě otázka poslední: Proč to, sakra, všechno děláte?

K politickému dění se vyjadřuji dvacet let a nikdy jsem se nepřiklonil k žádné straně, k žádnému hnutí nebo iniciativě, protože jsem věřil, že to odporuje etice politického komentátora. Jeho povinnost je sledovat události, interpretovat je, upozorňovat na souvislosti a hlavně - být kritický, a tím hájit zájmy veřejnosti.

Poprvé jsem vybočil z tohoto pravidla. Upřímně si myslím, že se naše země ocitá na osudné křižovatce. Žili jsme dosud v příjemně euforické atmosféře vyvolané pádem železné opony. Stali jsme se členy NATO, zásadně důležitá věc! Právě tak je důležité, že jsme vstoupili do Evropské unie. To byl přece jeden ze zásadních revolučních cílů roku 1989, návrat do Evropy, vzpomeňme na ten plakát, se stěnou a žebříkem!

Jsem hluboce a zásadně přesvědčený, že Klausův euroskepticismus principiálně škodí zájmům České republiky. Nemáme v žádném směru výsadní postavení Švýcarska nebo Norska, nepatříme k "tradiční Evropě". Jsme pořád ještě nováčky a celá naše ekonomika je na Evropě závislá. Zatím jsme těžili ze "hry na rovnoprávnost", že jsme "totéž" jako Francie nebo Anglie. To je groteskní iluze. Snažme se, abychom byli na úrovni Nizozemí, Belgie nebo Dánska, tedy zemí odpovídající naší zemi rozlohou a počtem obyvatel. Strategie kooperace je pro nás zásadně důležitá.

Hra na "rovnoprávnost" vyvolaná porevoluční celokontinentální euforií může snadno skončit. Paroubkovo vlastizradou zavánějící torpédování vlády v době předsednictví Unie nám dlouhodobě ublížilo, snížilo naši váhu a věrohodnost. Klaus neudělal nic pro to, aby tuto zoufalou škodu napravil, ba naopak, dělá všechno pro to, aby škody zvětšil. Je to vzdělaný a ušlechtilý muž a jeho projevy jsou jemné. V historické praxi důsledky takových projevů bývají drsné. To co Klaus dělá vede k rozkolu, k odštěpení a odcizení. On a jeho příznivci hovoří o "českých národních zájmech".

Nevidím silnější český národní zájem než kooperace s Evropou, ztotožnění s jejími principy.

Řeči o tom, že "Lisabonská smlouva je něco jako nacistický Protektorát" mě hluboce pobuřují a uráží a zásadně s nimi nesouhlasím, odmítám je a zavrhuji jako tu nejhrubší politickou podlost. Nechápu, jak někdo tak vzdělaný a kultivovaný jako je Václav Klaus může něco podobného zaštiťovat. On sám samozřejmě nikdy nevysloví podobnou zrůdnost. Má na to svoje lidi, svoje poskoky. Je mi upřímně líto, že si tak počíná. Setkal jsem se s ním několikrát osobně, hovořil s ním, vážím si ho a v mnohém ohledu obdivuji. V jeho vztahu k zelenému aktivismu se s ním ztotožňuji, jakož oceňuji jeho zásluhu o vybudování standardního politického systému v naší zemi, v době, kdy Václav Havel spřádal lunatické vize o nepolitické politice. Jeho nacionalismus a s ním spojený populismus však nemohu přijmout a to je důvod, proč jsem podpořil akci, která vyvrcholila happeningem na Pražském hradě. Nevěřím, že Klaus změní svůj východní kurz o půl čárky na západ. Ale pokud se mé vize dalšího vývoje po Paroubkově vítězství v podzimních volbách naplní, musel bych si vyčítat že jsem málo udělal. Jsme zase na rozcestí a Klaus nás vede na špatnou stranu.
Nemohu k tomu mlčet.

JAK ŽIVOT JDE: Poslední věci člověka v Tibetu
Minulý pátek večer jsme se vrátili s Ljubou z cesty do Číny a Tibetu. Byl to úžasný zážitek, nafotili jsme doslova tisíce snímků a tak se obávám, že tentokrát budu obtěžovat cestováčskými historkami déle, než obvyklých pět dnů, jak tomu bylo v předchozích případech. Zde je o věcech smrtných a posmrtných. Tibet je země budhistická a jak známo, princip budhismu spočívá ve víře se stěhování duší. Po smrti se můžete narodit v horším provedení nebo lepším provedení anebo postoupit do nirvány, do toho, co bychom přirovnali k ráji, a odtud už nevypadnete. Jak se tam dostat? Inu, po žebříku.

Takové bíle namalované žebříčky vidíte na skalách u silnice každou chvíli. To prý když se vám zdá o nějakém zesnulém, znamená to, že jeho duše bloudí a nemůže se dostat do vyššího stupně. Vy tedy vezmete štětku a namalujete žebříček a duše po něm vystoupí nahoru.
A ten opravdový žebřík? Ten vede do nebe?
Ale ne. To abyste nespadli při malování a nenabili si pozemskou hubu.

S duší to máme jasné, ale co s tělěm.
Ve skalnaté zemi je to problém. Je možné si zařídit vodní pohřeb - po kousíčkách nasypat do Brahmautry (v Tibetské části jí říkají Jarlung Cangpo) a tam se o pozůstatky postarají ryby. I to je důvod, proč je nikdo neloví. Jsou i vzdušné pohřby. Na vrcholcích kopců jsou pohřebiště, jako zde na obrázku, a o nebožtíka se postarají supi, taktéž na obrázku.

Nebudu rozebírat detaily. Jak říkal Kamil Lhoták, každá smrt stojí za hovno. A na odstraňování pozůstatků nic povzbudivého není ani v Tibetu, ani u nás. Takže příště o něčem veselejším.