The Hyena

Prezident vyvázl, ale o fous

Ochránci práv na soukromí se postavili proti tomu, že prezidentská kancelář zveřejnila jméno muže, kterému prezident pozastavil výkon trestu. Jde o známý případ žhářství ve Vítkově. "My jsme sice zveřejnili jméno dotyčné osoby, ale pouze ve vztahu k okamžitému přerušení výkonu trestu odnětí svobody dotyčné osoby, nikoli ve vztahu k nějakému aktu, k činu, k ničemu, co se stalo," uvedl prezidentův mluvčí. Takovéto právní kličky je třeba užít v něčem, co každému normálnímu člověku přijde jako správné a opodstatněné. Co by se asi stalo, kdyby kličky nebylo? Pozavírali by prezidentskou kancelář a Klause by poslali na ostrov Ďábel? No, pro tentokrát vyvázl, ale o fous.

Potlačování lidských práv není "papírový tygr". Celá islamská kultura například brutálně potlačuje základní lidská práva žen. Lidé na celém světě jsou žalářováni, zotročováni, vražděni, znásilňováni. Dějí se děsné věci.

U nás se neděje nic takového, protože jsme civilizovaná demokratická země. Těžko si zde honit ego revolucionáře a ochránce lidských práv. Jo, když se za otevření huby zavíralo, bylo bojovníků za lidská práva jako šafránu. Je snadné bojovat, když se tím nic neriskuje! A když není proti čemu bojovat, je nutno si vymýšlet pitomosti.

Mezi ně patří náhubkový zákon, který byl už podvakrát "porušen" a podvakrát bylo nutno najít výkrut - v případě hnusného žhářského činu ve Vítkově.

PSÍ PŘÍHODY: Jak mě Irda doběhla

O Irisčině lstivosti jsem tu už psal posledně. A onaje pořád lstivější! Posledně - Iris už nechce chodit na procházku do lesa, když jde jen s jedním členem smečky, buď s Ljubou nebo se mnou. Chodí tam jen v kompletní smečce. Onehdy šla se mnou, já zamířil pěšinou přes pole k lesu a ona zůstala na kraji pole, sedla si a koukala za mnou. Čekal jsem, zdali vydrží s nervy: došel jsem až do lesa sám a tam jsem ze skrytu jukal, co Irda udělá. Nic neudělala. Čekala, až se pro ni vrátím.

Vyprávěl jsme to Ljubě.
"To se s ní nesmíš mazat," radila mi. "Příště ji před sebou žeň svinským krokem!"
To jsem udělal včera. Došli jsme k pěšině, Irda zahájila své úhybné manévry, já ji pokaždé seřval a hnal před sebou svinským krokem.
Takto jsme dospěli do poloviny polní cesty. Tam se najednou rozběhla a utíkala k lesu. Trochu jsem se lekl, jestli třeba se mi nebude chtít pomstít a skolí tam nejstatnějšího srnce - ona, která dělá, že zajíce nevidí, když se s ním náhodou potká.
Spěchal jsem za ní. Na kraji lesa jsem ji dohnal, čekala tam na mě. No a když jsem se k ní dopachtil, vzala nohy na ramena a prchala zpátky, zase na kraj pole, ovšem z druhé, vesnické strany!
Už dlouho jsem neviděl se psa tak smát, jako včera.
Naposledy se tak smál Bart, když jsem ho přistihl, že žvejká něco podezřelého a přísně jsem mu poručil, aby otevřel tlamu. Vrazil jsem tam ruku, no a co žvejkal?
Přece něco, co bych nevzal do ruky, kdyby mě k tomu nevlákal ten ničema!
Tak ten se smál, až se za břicho popadal.