ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Evropě to osladíme
Podle Vladimíra Železného se jeho zelený kolega Cohn-Bendit choval podobně jako Reinhard Heydrich, když v delegaci europoslanců kladl Klausovi nepříjemné otázky. Pravda, při setkání s Jeho Veličenstvem je nevhodné klást takové otázky, které vytanou na mysli každému, kdo chce věcem přijít na kloub. Je to opravdu nehorázně sprosté, zeptat se prezidenta, jestli podepíše Lisabonskou smlouvu, pokud ji parlament schválí, a šíleně sprosté je zeptat se ho, zdali mu nevadí podivné finanční Declana Ganleye, což je ten pán, který odjel s holým zadkem do Ruska a vrátil se za pár let jako boháč a začal útočit na Evropskou unii, která leží Kremlu v žaludku. Na takové věci se přece nikdo nemá ptát! Zápis rozhovoru si můžete přečíst ZDE a sami posoudit míru opovážlivosti a míru věcnosti dotazů.

Potíž je v tom, že svobodný svět je zvyklý na otázky, a necouvá před kostlivci ve skříni. Takže, když Klaus vzal europoslanci Cohn-Benditovi slovo, předseda Pötering mu ho odmítl sebrat - ono to ve svobodném světě není tak jednoduché někoho umlčet. Jenom car nebo okresní ponocný si otevírá na tázajícího se hubu. Asi by se zas toho tolik nestalo. Byla to taková "veselá příhoda z natáčení", po návratu mohli přítomní o čem vyprávět.

Iniciativa "českých europoslanců" je už něco jiného: oficiální volené těleso chce protestovat proti tomu, že se volení zastupitelé chtěli na něco zeptat Václava Klause, na něco, co je zcela legitimní, ale Václav Klaus to nerad slyší. Nemůže to vyústit do ničeho jiného, než do ostudy, z níž soudný člověk usoudí, že jsme Kocourkov neboli Fidlovačka, kde je sláma v botách běžným oděvním doplňkem.

Ale to je to, oč tu běží. Prostě, my jim to osladíme.

PSÍ PŘÍHODY: Dočasné hrdinství
Jedenáctá hodina odbila, lampa ještě svítila a já seděl u compu a Iris podřimovala pod stolem. Pak jsem na něco sáhl na klávesnici a to vyvolalo jakýsi podivný zvuk a ten probudil Iris.
Usoudila, že je třeba hlídat. Pravděpodobně se domnívala, že přichází rota těch nejlotrovštějších kocourů, jaké si lze představit. Vyběhla na chodbu a štěkala celou cestu po schodech - běžela statečně, tedy rychle. Doufal jsem, že ji to omrzí. Marná to naděje. Muse ljsem otevřít domovní dveře.
"Vidíš, Irdo? Široko daleko žádný kocour."
Nevěřila. Hnala se k vrátkům. Musel jsem se tedy obout, vzal jsem si bundu, boty a vyšel ven, abych ji otevřel. Velmi rázně se vydala do noci. Ne moc nadšeně jsem se vydal za ní. Kráčela, statečnost sama. Potkat ji kocour, vyjel by na špičku toho nejvyššího stromu. Takto dorazila až za druhý roh a najednou, čelem vzad a pali domů.
Co to? Vysvětlení prosté. Vzápětí se zpooza rohu vyloupnul veliký volně ložený pes. Asi se někomu ztratil. Marně jsme ho k sobě lákal v naději, že má na obojku známku s telefonním číslem. I on se otočil a zmizel.
Svoji historickou úlohu splnil. Zahnal Iris domů a já se mohl vrátit k compu.