BV této souvislosti se ale naskýtá jedna otázka.
Od počátku této umělé aféry (umělé proto, že své dálkové radary má Rusko také a existují i v jiných zemích a radary má i naše armáda, třeba s jinými parametry, a nikomu to zatím, jak se zdá, nevadilo) se debatuje o to, zdali jsou radary zamířeny na Rusko nebo ne. Copak to nejde technicky ověřit? Řekli Američané jasně, kam radar "vidí"? Je v okruhu jeho působnosti Rusko nebo není? Pokud ano, jaké dá Washington Rusku záruky proti zneužití? Pokud ne, lze tuto "slepotu" ověřit?
Toto jsou technické otázky, které by měly být zodpovězeny věcně, tedy technickou mluvou. Je kupodivu, že otázky a hlavně ty odpovědi na ně nejsou hlavní osou celé debaty. Nikdo rozumný přece nechce Rusko dráždit, natož pak ohrožovat. Proč se tedy debata nevede věcně?

Poznámka na závěr.
Je to obrovská škoda, že Rusko zůstává ve své slovanské zabedněné nedůvěře vůči Západu. Že se snaží hrát nějaké prapodivné pletichářské hry na Středním východě. Zkrátka, že se nepřipojí ke společné protiraketové obraně. Za součinnosti Ruska by samozřejmě byla mnohem efektivnější, než bude - pokud náš parlament před Moskvou nekapituluje a odmítnutím spolupráce na společné obraně nepoloží základní kámen k novým Mnichovům, k novým kapitulacím.

Ruský generál v Lidovém domě
Jiří Paroubek, který se v vyhnul setkání s americkou ministryní zahraničí cestou do zahraničí, měl dost rozumu, aby se distancoval od provokačního přijetí ruského generála v Lidovém domě - právě v den podpisu mezivládní smlouvy o radarové stanici a v době, kdy Irán úspěšně vyzkoušel raketu dlouhého doletu. Distancoval se ovšem po svém. Místo aby svého stínového ministra obrany vyhodil, nazval místopředsedu vlády Vondru idiotem a opilcem. To proto, že Vondra vyslovil podezření, že část vedení soc dem je řízena ruskou vojenskou rozvědkou.
Jelikož Vindra není ani idiot ani opilec, dá se soudit, že svá slova má podložená. Bylo by dobré, kdyby doložil, kdo zvedení soc dem má napojení na Rusko. Podezření je zřetelné, jenom ty důkazy chybějí.

JAK ŽIVOT JDE: Plačící Bobošíková
Ve čtvrtek se v Lysé nad Labem zahajovala výstava květin, zahradnického umění, bonsají a přidružených radostí. Zahájení se odbývalo ve velkém stylu, v hlavním sále v prvním patře výstavního pavilonu se u mikrofonu za přítomnosti - těžko odhadnout - dvou, tří set občanů střídali papaláši a veličiny různorodého kalibru. A tak se dostalo na poslankyni europarlamentu Janu Bobošíkovou.
Nemám v hlavě magnetofon, takže rekonstruuji obsah sdělení, nikoli přesnou dikci:

"Vážené dámy, vážení pánové. Zde na výstavě spatříte byliny a květiny. Když jsem se posledně vracela z Bruselu, četla jsem v novinách... (zachvění hlasu) ... jak se chováme ... (ještě větší zachvění) ... ke starým lidem. Kdy naposledy... (první vzlyk) ... jsme dali květinu starému člověku? Proto si myslím ... (velký vzlyk) ...promiňte... že by bylo dobré starým lidem dávat květiny ... (pláč)..."
Kolem místa, kde jsem stál, šla nějaká seniorka a poznamenala: "Ta komediantka!"
Sledoval jsem další vývoj s napětím. Když plačící Bobošíková odpadla zdrcena dojetím od mikrofonu, nastoupila malířka Iva Hüttnerová.
"Jestli se taky rozpláče," šeptal jsem Ljubě, která stála vedle mě, stejně užaslá jako já, do té míry, že jsme se vzájemně ujišťovali "slyšíš to taky". "Jestli se Iva taky rozpláče, je v tom nějaký nervový plyn . Prasklá trubka, nebo tak něco."
Iva se nerozplakala. Takže faktor nervového plynu mohu vyloučit.