Zatím přetrvávala hra na demokracii a státotvornost. Ovšem komunistům i nekomunistům musí být jasné, že "demokratický komunismus" je něco asi takového, jako "dřevěné železo". Komunismus sám sebe vždycky definoval jako "revoluční ideologii", na rozdíl od "sociáldemokratismu", který byl označován za hnutí reformní (v lepším případě) nebo zrádcovské (v častějším případě a pokud možno pak trestán žalářováním, lépe šibenicí nebo kulkou do týla). Po převratu se hra mohla hrát - bylo nutno přečkat zlé časy, nedráždit, využívat toho, že mnozí někdejší vězňové si vzpomněli na svoji komunistickou minulost a nasadili v nových mocenských pozicích vůči starému režimu vlídnou tvář plnou pochopení. Nic ale z toho nevyplynulo. Komunisté prohráli tuhle hru při poslední volbě prezidenta. Ukázalo se, jak opelichaný a všemi větry profoukaný je jejich demokratický kabát. Mají teď na vybranou - nadále hrát roli trapného kompromisnického sběrače nespokojených hlasů, který zajistí hrstce poslanců pohodlné živobytí ze štědré ruky kapitalistického státu, anebo zatroubit na revoluční trumpetu.

Těžko odhadnout, jak to v Hradci dopadne. Veřejnost zatím nezná žádného nového Gottwalda, který by dokázal odstranit advokátského šíbra Filipa z nejvyššího postu. A také těžko říci, co by bylo pro budoucnost země výhodné. Možná,že odhození demokratického kabátu by mnohým lidem otevřelo oči. Ale ani to není jisto v zemi, kde přes polovina občanů, soudě podle výzkumů veřejného mínění, skočila na špek antiradaristickén propagandě tak okatě a bohatě řízené z rudého zákulisí.

JAK ŽIVOT JDE: Zpátky z cest
Jsme zpátky z cest, vrátili jsme se s Ljubou z Peru a taky trochu z Bolívie, kde jsme doprovázeli fotovýpravu IDIFu coby radilové, kteří ukazují těm, kdo to potřebují, jak a co fotit. Samozřejmě jsem tam byl několikrát v roli strýce Podgera, a je mi jasné, že budete chtít vědět, jak a kde to bylo - zavčas se s tím pochlubím. Dnes, úvodem, jen předvedu v jistém smyslu nejzajímavější fotku, která má jednu jedinou - z mého pohledu - chybu: nefotil jsme ji já.

To jsme se zastavili v hospodě nedaleko místa, které sejmenuje Ollantaytanba (to jsem si nevymyslel, to místo se tak opravdu jmenuje) a já tam vyfotil všechno možné a nemožné, jenom tuhle fotku ne.