Když se má něco změnit, je třeba se ptát, kdo by co ze změny měl. Tady je to jasné. Švejnar počítá s tím, že by měl slušnou šanci na zvolení, protože příští volby se Klaus už nebude moci účastnit a Švejnarovi pořád leží v hlavě slušná podpora veřejnosti, jak vyplynula z výzkumů veřejného mínění. Pro změnu volebních systémů je u nás příznivá nálada vždycky, když jsou nějak prachpodivné volby a všechno pak jde šejdrem. Pak se vymýšlí, jak to udělat, aby výsledky dopadly jinak. Potíž je v tom, že o změně systému mají rozhodovat ti, kdo byli zvoleni systémem stávajícím a mnozí z nich pak si dokáží vypočítat, že podle nového systému by už se možná do parlamentu nedostali.

Přímá volba by se parlamentu bezprostředně týkala v tom, že by parlament ztratil na volbu prezidenta vliv. Poslanci a senátoři by museli dobrovolně pustit klubko nitek z rukou. Proč by to měli dělat?
Pro krásné oči Jana Švejnara, nic jiného mě nenapadá. Pak taky pro blaho státu, ale tuhle nehoráznost jsem dodal jen pro zasmání.

Takže, co s tím Švejnarem? Proč s takovou úporností chce osedlat zdechlého koně? Vyzývali ho, aby se politicky angažoval, aby se stal významnou politickou figurou. Ale zase – kde, v jaké straně? Aby zakládal stranu, takhle pošetilý není. Takže nakonec ten kůň přímé volby je přece aspoň nějaký prostředek, jak se udržet v centru pozornosti, pro případ, že by se šance z roku 2008za pět let měla opakovat.

ZLOBENÍ S ASTONEM: Přece jen je to holčička
Dokončujeme s Ljubou na Mrázovce moji pracovnu. Už dlouho sloužila spíš jako odkladiště haraburdí (jen počítače jsme tam napočítal tři, asi jsou na nich nějaké texty, po kterých marně pátrám) a tak se těším, že v ní zase zaplanou monitory (pracuju na dvoumonitorovém systému). Dominka se o dění v pracovně náramně zajímá. Udělal jsem jí místečko pod stolem. Sám jsme pod tím stolem sedával, je to někdejší psací stůl mého otce a byl to můj domeček, když mi byly ty dva roky, kolik je teď Domince. Dal jsme jí pod ten stůl malou podnožku - po mé mamince. Dominice slouží jako křesílko.
Když já sedával v tom domečku, byl to velmi často hrad. Tatínek tehdy psal historický román Srpnovští páni, jezdíval jsem s ním a maminkou na prohlídky posázavských zřícenin. taky to býval tank nebo bombardovací letadlo - ozvěny války byly přece jen tenkrát ještě ve vzduchu. Byl to bunkr, samozřejmě. Každý kluk tenkrát budoval bunkr.

Jak pojme svůj domeček Dominka?
Přemýšlím o tom, zatímco rovnám knihy do polic a Ljuba leští okno. Zpívá si při tom.
A najednou se zpodstolu ozve hlásek konipásek. Holčička si taky zpívá.
Ne, tenhle domeček nebude ani hrad, ani bombarďák, ani bunkr.
Bude mít asi něco společného s princeznami.