ZLOBENÍ S ASTONEM: Neslavné vítězství
Cesta na hřiště, to je výprava. Hřiště není daleko, ovšem "dálka", to je pojem relativní. Do míst na Mrázovce, kde nyní hřiště stojí, jsem chodíval s Bartem na procházku a trvalo nám to deset minut, nejdéle patnáct. Dominka zatím nechodí, ona ťape, a je něco jiného cestu ujít a něco jiného ji uťapat.
Bohužel, Bart už by tu cestu ani neuťapal, má chabé tlapky a na procházky s ním chodíme jen do parčíku před domem. Takže na dlouhatánskou výpravu na hřiště mě, Ljubu a Dominku doprovázela Iris. Cestou jsme potkali paní ze sousedství. Šla se projít se svým pejskem, je to psí miniatura rodu mopsů, to jsou ti se zmáčknutou držtičkou. Taky už je to stařeček, ten mopsík, jeho nožičky nesou menší váhu a tak mu slouží lépe než Bartovi jeho tlapy. Bart za těch lepších časů, kdy ještě normálně běhal, mopsíka toleroval. Byl moc malý, nepatřil do kategorie jedlých psů.
Dal jsem se s paní do řeči a mopsík se přikolébal, aby se podíval na Dominku. Chudák malá! Iris se postavila mezi něho a Dominku a zavrčela, div to s ním nesekl. Aby dodala vrčení důrazu, rozevřela tlamu a naznačila výpad proti krku. Pud sebezáchovy s ním tentokrát doslova švihnul o zem. Iris zářila pýchou, jak tu malinkou osůbku Dominku uchránila před útokem zákeřného tvora.
Přeju ti vítězství, Irisko. Je to krásný pocit.
Ale dám ti radu: až se budeš vítězstvím chlubit Bartovi, neříkej mu, nad kým si vyhrála.