 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
středa 19.3. 2008,
|
- Tuhý boj Obamy a Clintonové zvyšuje preference McCaina
- Představitelé USA a Ruska se na protiraketovému deštníku zatím neshodli
- Podle Julínka by se ze všech zdravotních pojišťoven kromě VZP měly stát akciové společnost
- Ministr Pospíšil žaloval soudce, který zfalšoval celé soudní přelíčení včetně obhajoby a rozsudku
- Hovorka podpořil návrh ČSSD-KSČM na převedení brněnské Úrazové nemocnice ze státu na město
- Vesecká napadla verdikt vrchního soudu, který zprostil viny exministra Mlynáře
- Brožová si pro změnu stěžuje, tentokrát kvůli soudcům na Pospíšila
- Gross neuspěl u zkoušek, a tak advokátem zatím nebude
- Počasí v Praze: chladno, sněhové přeháňky
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Rusové se s Američany dohodnout nemohli
Spojené státy a Rusko se v Moskvě neshodly na americkém záměru vybudovat ve střední Evropě část protiraketového štítu. Tato stručná zpráva se dá číst i jinak: Rusko se nedohodlo se Spojenými státy o obnově svého vlivu ve střední Evropě. O nic jiného přece nejde. Protiraketovým deštníkem se může cítit ohrožen jen ten, kdo má v úmyslu střílet rakety. Ptakopysk není ohrožen pastí na myši, kdežto myši ano. Rusové mohou u nás spoléhat jen na svou osvědčenou pátou kolonu, na komunistickou stranu, podporovanou v této věci pacifisticky laděným veřejným míněním, pro něž je vše z ciziny přicházející apriori podezřelé. Na tuto stranu z jedné strany hraje Václav Klaus při svých antievropských útocích a z druhé strany novodobí carové v Kremlu. A je strašné si uvědomit, že naše bezpečnost a s ní spojená budoucnost stojí na hlasech renegátů Pohanky a Melčáka. Pokud do ruského pytle spadneme znovu, pak to bude důkaz, že všechny ty Mnichovy a Únory a Srpny nebyly náhoda, že je to nevyhnutelný osud národa, který si nevidí přes horizont definovaný hrotem nosu.
ZLOBENÍ S ASTONEM: Jako na vzdálenou horu
Je to historka předvčerejší, nikoli včerejší - včera nastala recidiva zimy a raději jsme s Dominkou nevystrkovali nosy. Takže vzpomínka na pískoviště:
Domince se zalíbil kyblíček chlapečka o něco staršího. Přesněji, o tolik staršího, že už to byl chlapeček svižně se pohybující a souvisle se vyjadřující. U Dominky převažuje stále ještě pohyb valivý před pohybem čistě kráčivým a kdybychom - co se ladnosti pohybu týče - na jednu stranu škály postavili gazelu a na druhou sněhuláka, byla by blíže sněhulákovi.
Chlapeček si všiml, že se na něho Dominka dívá, na něho a na jeho kyblíček. Znejistěl a dal najevo že hodlá kyblíček bránit.
Dominka stála a dívala se na něho.
Staří mistři bojových umění učí:
Špatný bojovník se dívá bojovníkovi na ruce. Lepší bojovník mu hledí do očí. Dobrý bojovník ho pozoruje jako vzdálenou horu.
Takto hleděla Dominka na chlapečka, nehnutě, s hlavou trochu skloněnou, takže vypouklé čelo čnělo nad střílnami očí jako zděná bašta a chochol vlásků sepnutý gumičkou čněl vzhůru jako praporec hunských nájezdníků.
Chlapeček to vydržel osm vteřin a pak s řevem utekl i s kyblíčkem k mamince.
Bylo to, pravda, částečné vítězství. To úplné vítězství nastane, až zlomený chlapeček přiběhne k Domince, odevzdá kyblíček, padne na kolena a bude bušit čelem o okraj pískoviště v prosbě o slitování.
To nastane, až bude tepleji, snad příští týden.