JAK ŽIVOT JDE: Nestalo se, ale mohlo
Myslel jsem včera na chumelenici na dálnici a na hromadnou bouračku na Vysočině, která ve středu zastavila D21 v obou směrech. Třebaže jsem tam nebyl , troufnu si předpokládat, že na vině je obecný jev - arogantní rychlé jezdění bez rezervy. I ve sněhu se dá jet bez bouračky, jenže se musí jet pomaleji a ve větších odstupech. Tak je to jednoduché.
Vzpomínal jsem na to včera kvůli této příhodě: jel jsem od nás od Zvole a blížil jsem se k Břežanům. Už jsem se blížil k místu, kde v posledních dvou letech vyrůstá nová čtvrť. Spatřil jsem u silnice dva chlapy, vypadali jako povaleči, každý třímal v ruce láhev piva. Nebyli ve vozovce, stáli mimo silnici. Více méně z opatrnosti jsem vjel do protisměru - a v tu chvíli jeden z nich klopýtl, upadl a rozplácl se na vozovce, v těch místech, kudy bych jel, kdyby mě nenapadlo vyjet do protisměru. Byl to prudký pohyb, spíš pád než cokoli jiného. Kdybych jel normálně, tedy ve své směru, nedalo by se zabránit přejetí. Ten člověk unikl smrti jen proto, že jsem si dal rezervu, kterou by - odhaduji - většina těch bravurních jezdců pokládala za nesmyslnou. Takže se nestalo nic. Chlap se zvedl a potácel se dál, já jel taky po svých, do statistiky nehod nic nepřibylo. Ten chlap měl prostě štěstí.
Jistě, tohle se nedalo předvídat a kdyby k tomu došlo, velmi pravděpodobně by mě policie z ničeho nevinila. Jenže já bych dále žil s pocitem, že mi pod koly někdo zemřel. Každopádně mě to utvrdilo v přesvědčení, že dobře dělám, když si dávám rezervy a že je to důvod, proč jsem za pětačtyřicet let řízení auta neměl žádnou nehodu.