PSÍ PŘÍHODY: Za vyučenou
Včera jsme byli na procházce ve Zlatém údolí. To se jde od nás do sousedních Černík, ty obejdeme až vejdeme do lesa a tam narazíme na potůček, který klesá a klesá a nabírá další potůčky, až je z něho skoro velký potok se strmými vysokými břehy. Je tam jedno místo, kde obvykle vystoupáme nahoru a jsme zase v Černíkách a vracíme se domů.
Včera bylo nějak víc času a podnikavosti. Šli jsme tedy ještě níže (pak se tento potok vlévá do Záhořanského potoka), až jsme došli k moc krásným chatkám, které jsme obešli a podle nich vyšli nahoru.
Nahoře byla pastvina obehnaná dřevěnými trámky a mezi nimi byly natažené dráty elektrického ohradníku. Prstíkem jsem vyzkoušel, zdali jsou pod proudem. Nebyly. Takže jsme přelezli na tu pastvinu a šli tím směrem, kde jsme tušili Černíky a za nimi Zvoli. Přiběhli dva veselí koníčci si nás prohlédnout, pak z bujnosti honili Iris a ta z toho měla legraci a takto v družné zábavě jsme pastvinu přešli. Iris jako obvykle překonávala překážku první. Jenže ouha, tady dráty byly pod proudem. Chudák Irda kvíkla a byla ta tam. Zanadával jsem, rukávem jsme si izoloval ruku, roztáhl dráty, aby mohl Ljuba prolézt. Jen tak jsem slyšel, že mi koníčkové asistují. Já je slyšel a Ljuba viděla: oni, jak si spolu hráli, si vesele poskočili a kopyto minulo můj vystrčený zadek o pět centimetrů!
Bylo to i nadále napínavé. Irda nám zmizela v rokli. Vlevo nebo vpravo? Rozdělili jsme se, abychom ji hledali každý na jednu stranu a že si zavoláme mobilem, až ji jeden nebo druhý najde. Jenže v rokli nebyl signál.
Zkrátka, poučení je jasné teď, kdy je vše v pořádku a Iris mi podřimuje na pelechu pod psacím stolem: koňská pastvina je pro koně a ne pro pejsky a a pro voly, kteří tam lezou.