Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart zatím neumí napodobit.
  
Hyena

 Hledání:
 Sekce:
NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI

Zpět na hlavní
    stranu


 O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Kresba Martin Zhouf

Vaše reakce laskavě zasílejte autorům, pokud je uvedena mailová adresa, nebo mně na adresu ondrejneff@gmail.com s označením workshop nebo kontakt.
Pravidla hry jsou zde, na úvodní stránce.
Děkuji za zájem za všechny Mimozemšťany


Aston


SPECIÁL:
Byl jsem v kosmu
1. část
2. část
3. část
4. část
(Ivo Vašíček)


Fórum KONTAKT
Po registraci a přihlášení tady můžete diskutovat do aleluja, dokud vás neodnesou ufoni.

Ikarie:
leden /  únor  /  březen  /  duben

Příspěvky podle typu:
Souhrnné analýzy:
Lidé-kosmoni-pole (Ivo Vašíček) / Temná masa a vesmír (Ruda Mentzl) / Jsme plíseň (Ivo Vašíček) / Xeochydří empatie (Jan Horáček) / Jaký je účel živé přírody (Ivo Vašíček) / Vesmír je život (Grizli) / Předpoklad kontaktu (Přemek Fiala) / Skepse je zbytečná (Jan Gruber) / My jsme kontakt (Jiří Doubek) / Cesta je v nanotechnologiích (Jiří Ventluka) / Ideální světy (Jan Pohunek) / Válka nebude (Daniel Pánek)
NOVÉ

Jací jsou:
Skupinové vědomí (Karel Bartoš) / Existence mimo hmotu (Vítězslav Foltýn) / Jak počítají kosmoni (Ivo Vašíček) / Náboženství ET (Ondřej Šimon) / Ještě ke kosmonům (Ivo Vašíček)

Jak by to proběhlo:
Protiletecká obrana (Jan Pohunek) / Temná masa (Ruda Mentzl) / Gravitační vlny (Adam Berger) / Obrazová komunikace (Ondra Trampota) / Rádiová komunikace (Martin Heisler) / Xeochydří empatie (Jan Horáček) / Ufoni jsme my! (Martin Šorm) / Náboženský fanatismus (Ondřej Šimon) / Biologická invaze (Radek Martínek) / Neutralita ve válce ET (Ondřej Šimon) / Nejdříve střílej a pak se ptej (Juraj Chlebec) / Obchod jako motor kontaktu (Juraj Chlebec) / Scénář typu zašlápnutý šváb (Milan Březina) / ET jsou ve válce (Ondřej Šimon) / Jak předejít útoku ET (Ondřej Šimon) / Pouhé tankování (Dušan Hrazdíra) / Dopravní prostředek z předtransformačního období (Ivo Vašíček) / Politická hra ET (Ondřej Šimon)
NOVÉ

Skeptici:
Kontakt nikdy nebude (Miroslav Frais) / Jsou to duchové (Přemek Fiala) / Příliš úzká okna (Josef Kočí) / My je nechceme (Radek Martínek) / Pravdepodobnosť inteligentnej komunikácie je nízka (Marian Smolík) / Je to mýtus (Mirek Bulava)

THEY ARE WATCHING US:
Už jsou tady (Rowdy) / Už nás jedí (Jan Kovanic) /Hlídací sondy 1 (Vítězslav Foltýn) / Hlídací sondy 2 (Vítězslav Foltýn) / (Nejdřív pozorování (Ivan) / Přišli a zničili nás (Jan Šimůnek) / Byli v Postoloprtech (Vít Engliš)

Vtípky:
Jsou to Maďaři (Petr Zenkl) / Pravděpodobnost (Přemek Fiala) / Kdo je Mimozemšťan? (Milan Hrubeš) / Nebezpečný frajer (Jan Michálek) / Starý dluh (Mirek Bulava) / Mimozemské přirození (Kopštos)

Osobní světy:
Svět Tomáše Javůrka:
Jací jsou dvourucí čtyřnožci / první scénář kontaktu - Únos a dorozumění / Pokus o kontakt / Obecné údaje / Další obecné údaje

Aktualizováno 8.6.2006 (příspěvky od poslední aktualizace jsou označeny červeně NOVÉ)
    A přece nás snědí!
Maurice de Boulignard, 1.4.1932 (?)
Nepřehlédněte diskusní fórum o Kontaktu! Čtěte, diskutujte, zatím je tam hanebně málo příspěvků.

      

    Byl jsem v kosmu

    KOSMOS

    1. Zážitek

    Zajímavé je, když se obzor zkrátí a jeho část zmizí ve tmě, velice rychle se kamsi propadne a koukáte na stále se zmenšující kus koule. Slunce svítí jako blázen a vůbec se nedá dívat jeho směrem, ani trochu jeho směrem. Ten kousek země se zmenší a zmizí v jeho světle. Na druhé straně se objeví tenisák a řítíte se k němu a on roste, přestává být chlupatý a ze žluté bledne do oranžovo-bíla. Z velikosti fotbalového míče naroste během pár sekund na obrovský medicinbal.

    Pocit neustálého zrychlování je vystřídán ještě větším zrychlováním a odstředivou silou v drtivé zatáčce pocitem, že rychleji už to nejde a je to jak orgastická křeč, snad smrt. Ale není, po odstředivém drcení v centrifuze zmizí ta polokoule ve tmě, za šíleného drcení nade všechny meze se akcelerace zmírní na původní stav.

    Koukám na zářící velký bod, i když oslňuje, asi je to Slunce. Najednou jsou vidět i hvězdy, kterých jsem si předtím jaksi nevšiml, nebo nebyly vidět. Za chvíli jsou všude, oni tam teda asi byly, ale jaksi se "rozsvítili", zatímco kolem "se zhaslo."

    Mám pocit, že stojím na místě, že se nehýbu, ale zrychlení vnímám. Jsem tak zmatený, nevím jestli jsem umřel. Začínám se rozhlížet a to hodně divně, současně dopředu, do strany, dozadu. Všechno vidím současně, jako bych měl desítky očí, zkouším se dívat do dalších stran. V tu chvíli mě cosi ve mně v mém vědomí okřikne: " Nedělej to, zkurvíš si drivery, to už stačilo, čum dopředu".

    Jestli tohle je sen, tak teda dost reálnej a neuvěřitelnej současně. Ještě před chvílí jsem se na sebe díval, jak ležím na louce, což bylo taky dost divný. Teď tady čumím, všude kolem hvězdy, strašně moc hvězd, nikdy jsem jich tolik neviděl a navíc mi v hlavě někdo kecá. Ke všemu žádnou hlavu nemám, ani nevím, z čeho čumím. "Klidni se, bude to v pohodě, ale nevyšiluj, nebo si ublížíš. Seš živej, ber to jako vejlet. Opravdu, nic se neděje. Hlavně nic nezkoušej. Vnímej v klidu. Ještě tam nejsme." Směs pokynů a odpovědí na mé otázky. Kdybych dýchal, byl bych zadýchaný a bušilo by mi srdce, jenže nebuší. Takže jsem a nejsem.

    Mysl mám však jasnou jak nikdy. Myšlenky se převalují a já vnímám jejich tok. Uplynulé minuty dokáži vnímat jaksi víc v celku, najednou. "Máš větší registr vědomí, neřešíš tělo a trochu jsme ti přidali. Museli jsme, jinak by nešlo komunikovat, seš moc blbej" Takhle to pokračovalo až na Místo. Uvědomil jsem si, že se asi nepohybuju, zrychlení ustalo, ale co brzdění, zastavování? Pořád jsem měl pocit zrychlování, no ono se to vlastně nedalo poznat, jestli je to zrychlování nebo zpomalování, různě jsem se motal jak jsem koukal okolo, hvězdy jsou tak daleko, různě se mění, ale směr ani rychlost pohybu z toho nešly poznat. Že jsem jinde, je jasné. Možná jsem pořád v pohybu. Najednou kolem mě byly jaksi rozmístěné temné matné koule, nevím, jak daleko od sebe. Těžko odhadnout jejich velikost, nešla s čím srovnat. Začali se se mnou bavit, ne hlasem, ale myšlenkami. Jejich myšlenky jsem vnímal. Často se okřikovali, a to ve mně: "To ne, to stačí, on se z toho po návratu zcvokne". Uvědomoval jsem si, že jich je víc, asi hodně, že s nimi sdílím jakousi komunikační platformu, nebo její část. Následovalo toho hodně, tolik hodně, nepředstavitelně moc.

    2. Co se stalo? O co jde?

    Šel jsem se, kolem roku 1980, ve svých cca 19 letech, projít na kopec za město. Sedl jsem si, skoro lehl na záda podepřen lokty, byl už večer, ne tma. Na obloze se objevily, nevím odkud, mírně svítící koule, nade mnou se jedna jaksi rozevřela a vytvořila svítící, téměř kruhový, spíš čočkovitý útvar. Uvnitř byla absolutní tma, vcuclo mě to. Teda vlastně nevcuclo, protože jsem se viděl, jak ležím na zádech v trávě. Ve zlomku sekundy následoval krátký pohled na město z ptačí perspektivy, byl to začátek cesty, zvláštní cesty.

    Po návratu, který si vůbec nepamatuji, jsem se snažil na vše zapomenout. Stejně jsem si to nepamatoval komplexně, v mnohém jsem se nevyznal. Bál jsem se to někomu vyprávět, a když už ve výjimečných případech ano, obrátil jsem sdělení v žert. Vzpomínky se však občas vynořily a jaksi lépe poskládaly, tedy útržky z nich. Při přemítání jsem občas lépe pochopil části sdělení. Cesta TAM se mi vryla do paměti ostře, asi proto, že na ní nebylo nic složitého, byla pouze neuvěřitelná. Vjemy z ní však byly natolik silné a smyslné (dnes už vím, že pseudo), že se mi připomínají stále.

    Začal jsem svoje vyprávění zážitkem z cesty, tím nejjednodušším, pokračování bude složitější, možná i méně přesné. Snažil jsem se informace ve svém ubohém mozku poskládat, alespoň trochu smysluplně. Doposud si nejsem jist, zda najdu lidská slova, pro vyjádření té zásadní klíčové informace. Za těch přibližně 25 let jsem se setkal se spoustou náznaků informací, které s největší pravděpodobností pocházejí ze stejného zdroje. Domnívám se, že autoři takových myšlenek také obtížně hledají odvahu sdělit TO naplno, jak to všechno je. Já se o to pokusím, možná mi uvěříte, možná si budete myslet, že mám bujnou fantazii. V prvém případě Vám to ovlivní život a v tom druhém se doufám, alespoň trochu pobavíte.

    Ti, kteří mě "unesli", si říkají Kosmoni. Oni jsou těmi tmavými matnými koulemi, oni se se mnou celou tu dobu bavili, dá-li se té komunikaci tak říct. Už jsou Tam dlouho, někteří i víc než desítky milionů pozemských let. Jsem pro ně naprostý blb a primitiv neschopný pochopit jejich elementární myšlenku. Dříve byli také živými bytostmi, oni jimi jsou neustále, ale mají zvláštní těla. Ta těla si vytvořili sami, a to tak, aby je mohli používat i stovky miliard let. Jednou si taková naši potomci také vyrobí, i když, kdo ví?

    3. Přírodní život

    Život je nedílnou součástí vesmíru, ale ne zrovna tak, jak si ho lidé, a to i v bujných fantaziích, představují. Začnu tím životem, který známe, tou nejjednodušší a nejprimitivnější formou života. Je to například náš biologický ekosystém, jehož vrcholným produktem je myslící tvor - člověk.

    Systém je "nastartován" inicializačním klíčem, který vstupuje do interakce s objekty v prostoru. Objekty v prostoru - galaxie- hvězdy-planety vznikly nezávisle na této formě života a poskytují prostředí pro jeho vývoj. Na planetách vznikají různé formy života, svým způsobem předurčené klíčem, který se rozbaluje v závislosti na konkrétních fyzikálních podmínkách planety. Na základě evoluce dochází k vývoji stále složitějších forem, jednoznačně směřujících ke vzniku inteligentního nositele vědomí. Druh úspěšné formy inteligentní bytosti, která se stane nositelem inteligentního vědomí na konkrétní planetě je výsledkem interakcí s dynamikou parametrů daného místa v kosmu. Na zemi je tímto tvorem člověk. Všechny typy inteligentních společenství vyvíjejí technické prostředky ke zefektivnění své existence. Dokonalost nositelů inteligentního vědomí se může evolučně zlepšovat pouze do určité míry.

    Bytosti přetvářejí přírodu, ze které vzešli, zdokonalují a vylepšují svá těla. Tělo, nositel mozku, je neefektivní a příliš nestabilní s velice krátkou životností a jeho vylepšování má také své meze. Omezená je především kapacita vědomí a životnost mozku. Proto všechna inteligentní společenství směřují k transformaci na vyšší formu - racionální existenci. Vývoj bezpečné a dostatečně výkonné schránky vědomí je vrcholem snažení inteligentních bytostí-lidí.

    Ne všem civilizacím se podaří tento vývoj a následnou transformaci zvládnout. Dosažení schopnosti transformace vědomí na vyšší formu je posledním evolučním sítem (možná). Nezvládnutí této fáze může být z pohledu člověka tragické, z kosmického hlediska je to bezvýznamný zánik jedné skupiny vědomí z mnoha. Pro jednu zdegenerovanou planetu se Vesmír nezblázní. Pro zachování života ve vesmíru stačí, když to zvládne pár procent planetárních civilizací. Na většině planet se vývoj života a jeho následná transformace nepovede a někde se to nepovede napoprvé. Kdo to nezvládne nemá mezi kosmony co dělat. Je to jako s mořskými želvami co se líhnou z vajec v písku na pláži, jen část jich doleze do moře, a ještě míň jich dospěje.

    "Kolik máme času?"

    "To Slunko bude dobrý tak ještě čtyři miliardy let." "No to jo, ale oni tam maj hvězd dost na husto. Za půldruhé miliardy let vám tam poblíž bouchne supernova, sluneční soustavu řádně osmahne, kompletní desinfekce." "To je i tak dost dlouho"

    Význam přírody a člověka ve Vesmíru lidé vnímají logicky příliš subjektivně. Pro Kosmony je to jen pár okamžiků zrodu. Od velkého třesku, kdy se začaly formovat galaxie, hvězdy a planety uplynulo cca 20 miliard let než nastaly podmínky pro biologický život na Zemi. Přibližně 1 miliardu let se vyvíjel život až k člověku, který zastavil uměle u svého druhu evoluci. Slunce bude na Zemi přijatelně svítit ještě asi 5 miliard let pak ji v podstatě pohltí. No a jak už vím, ani toho se nedočkáme. Ten okolní vesmírný prostor bude ještě pár set miliard let existovat než se zhroutí. Vzhledem k cyklickému opakování je doba existence biologické přírody vzhledem k Vesmíru kolem 1%.

    Co je to vlastně ta příroda, kterou tak obdivujeme? Je to smetiště na povrchu Země, jsou to mrtvoly živočichů rostlin a zvířat smíchané s prachem a pískem. Biologická příroda nedělá nic jiného než, že přeměňuje, nebo lépe chemicky a mechaniky propojuje původní prvky a sloučeniny vzniklé geologicky. Z tohoto pohledu, například při srovnání s Marsem, jsme my a ta naše příroda zkorodovali povrch Země. Lehce jsme pokryli její povrch vrstvou hlíny. Ta vrstva (biosféra) je tak tenká, že ji lze s vesmírnou nadsázkou otřít hadrem. Lidé se usilovně snaží dále vrstvit "hlínu" na povrchu Země a někteří si mohou myslet, že je to někomu užitečné. Slunce však "hlínu" svým žárem zase zpátky přemění na jednodušší hmotu.

    Jak dlouho to ještě může trvat, než zvládneme transformaci ? "My jsme se vyvíjeli 5 tisíc let podobných těm vašim, myslím že maximálně pár set, možná budete muset zdrhnout na jinou planetu. No, před ostatními lidmi přece."

    4. Racionální život

    Transformace lidí na vyšší formu spočívá ve vytvoření dokonalejšího umístění vědomí - mandorly. Z lidského pohledu je toto umístění jakýmsi strojem. Lidé jsou schopni mandorlu vymyslet a vyrobit, ale inspiraci lze najít i na již opuštěných planetách, kde zůstaly zbytky technologie po těch, kteří se již transformovali.

    Mandorla musí odstranit problémy spojené s velmi krátkou životností mozku, zlepšit nedokonalost v komunikaci vědomí, při které dochází k velkým ztrátám a zkreslení. Musí nastolit možnosti přímé interakce vědomí. Dlouhá životnost souvisí se zdrojem energie. "Jak se živíte?" "Hroutíme." "Hroutíme prostor."

    Kosmoni, hovící si v mandorlách, si zcela pamatují svoji existenci v biologickém mozku, i když to byla z jejich pohledu velmi krátká doba. Kapacita a schopnosti vědomí jsou násobně větší než u lidí. U kosmonů dochází k přímým vzájemným interakcím vědomí včetně řízeného sdílení pamětí. Přínosná je pro ně komunikace s jinými kosmony s jinou evoluční historií, pocházející s jiných částí Vesmíru.

    Z lidského hlediska jsou kosmoni nesmrtelní, vyplývá to z dokonalosti konstrukce mandorl, které lze i vylepšovat. "Ukážeme ti výrobu, továrnu." "To muzeum. Je to na tranzitní planetě. Museli jsme nejdřív před zbytkem lidí zdrhnout, abychom mohli v klidu dokončit vývoj mandorly." "Ty lidi co zůstali na původní planetě? Desinfekce, naše slunko to smahlo, stejně byli zdegenerovaný jako všechno tam."

    Ve skutečnosti nejsou kosmoni nesmrtelní, jejich existence je spojena s osudem hmoty vesmíru, jehož dynamiku nemohou mandorly překonat. Maximální možná doba existence kosmonů je proto doba mezi dvěma pulsy vesmíru. Člověk je pojmenoval velké třesky, ten časový rámec je pár set miliard pozemských let. "Neboj jízda pokračuje, existuje i vyšší forma života. Děláme na tom." "To neřeš!" "Nesděluj další, po návratu bude pako." Skáčí si překotně do myšlenek. Něco mi vysvětlili, ale bylo zřejmé, že nemohou říci vše.

    Cílem kosmonů je transformace do třetí vyšší formy života - polární fáze. Pro transformaci je nezbytné sjednocení velkého množství individuálních vědomí a další obtížně definovatelné předpoklady. Současní kosmoni na tom intenzivně pracují. Interakce lidí s inteligentním polem (polární fáze) není možná, některé informace kosmonů o polární fázi jsou natolik komplikované, že jejich sdělení člověku není možné.

    Se mnou komunikuje jedno z mnoha kosmonských společenství. "Jo, tvá Země je v našem segmentu." "Nejseš první." A myslí jeden přes druhého: "Já jsem tady jen na skok, u nás zvířata taky vozíme. Vlastně pardon." "Já jsem ještě jinde nebyl, jsem tady v pohodě, od vás jsem se bavil aspoň se třema"…

    Cestování ve vesmíru není pro kosmony problémem, pohybují se autonomně, je však pro většinu z nich zdlouhavé a nudné.

    Komunikace mezi lidmi a kosmony je možná pouze z vůle kosmonů. Kosmoni mně "přivezli" v univerzální madorle, do ní jsou dočasně umístěny vědomí a paměť hosta - člověka, tedy mne. Nemohu mandorlu ovládat, tedy částečně mohu, ale jen třeba vidět- volit směr koukání a podobně. Vědomí člověka může být při umístění v mandorle poškozeno. Použití některých periferií přenastavuje smyslové vnímání a nemusí to být při návratu do mozku v plném rozsahu vratné. Proto mě pořád okřikují.

    "Nezvětšuj rozlišení!"

    "Nerozšiřuj spektrum zobrazení!"

    Zkušenost s všesměrovým zobrazením vytváří po návratu vědomí do mozku nepříjemný pocit. Dlouho jsem si nemohl po návratu zvyknout na ten zúžený lidský výhled, při kterém jsem si připadal, jako kdybych koukal z nějaké roury. Kosmoni musí být při komunikaci s vědomím lidí opatrní, protože vědomí člověka není některé informace schopno bezpečně přijmout. Následkem může být duševní porucha osloveného. Pro vědomí umístěné po návratu zpět do mozku jsou získané informace obtížně vybavitelné, protože některé souvislosti nelze ve vědomí bez mandorly zobrazit současně.

    Účelem komunikace kosmonů s lidmi je poskytnutí informací které ve svém důsledku vedou k transformaci. Nechtějí pomáhat, ale jen trochu naznačit, řešit to musíme sami. Nemusíme mandorlu postavit, můžeme převzít technologii, ale do "továrny" se musíme dopravit sami.

    (Pokračování)

    1. část, 2. část, 3. část

    Ivo Vašíček virezerva@seznam.cz