JAK ŽIVOT JDE: Autem po Americe
Během posledních čtrnácti dní jsem najel spolu s ostatními účastníky fotografické výpravy Institutu digitální fotografie IDIF skoro čtyři tisíce kilometrů . Vypůjčili jsme si tři auta a v nich jsme trávili dlouhatánské hodiny na amerických dlouhatánských silnicích.

Automatická rychlostní skříň, to byla první lahůdka. Zkušení řidiči mi říkali: levou nohu si přivaž špagátem, nejlíp za krk. Což z mnoha důvodů nešlo. Takže se několikrát stalo, že jsem "sešlápnul spojku", což byl ve skutečnosti brzdový pedál ve velikosti válu na nudle - naštěstí v malé rychlosti, takže moji spolucestující jen kejvli hlavami a pak jim zbylo dost sil na to, aby mi spílali.

Speed limit - tedy omezení rychlosti permanentně sledované radarem, případně z letadla (prakticky pod každou značkou je takové upozornění a taková značka je podél silnice je v rozmezí dohozu kamenem) je zde podivuhodně příjemný a rozumný. Obvykle je to 55 mil, což je zhruba 90 km/hod, kde je třeba klesá, v kritických místech 25 mil (45 km / hod) a absolutně zřídka 10 mil. Těch 25 mil je na příklad v oblasti školy - s přípodotkem, že je to omezení "pokud jsou přítomny děti". Takže v jedenáct v noci se nemusíte bát, že vás číhající policajt zkasíruje. Všichni limity dodržují, takže se a skoro vůbec nepředjíždí. Organizace dopravy je rozumné, lidi jsou rozumní, takže těch skoro čtyři tisíce kilometrů jsem odjezdil bez pocuchání nervů. Za tu dobu jsem viděl jediného magora (a dálnici) a jednu bláznivou ženskou, která o zlomkrk předjížděla na klikaté silnici podél moře.

GPS je zařízení, které vám určí polohu podle družic. Těžko si představuju, jak bychom se pohybovali po Americe bez "gépéesky" - když jsme dojížděli k hotelu v Horní Dolní v jedenáct v noci neznámou, zcela temnou krajinou... Vřele doporučuji pro cestování po cizině - i když na tu Rozáru, která vám prozpěvuje, že "za dvě míle odbočte vlevo" taky není stoprocentní spolehnutí. Zvlášť, když prozpěvuje podle mapy pět let staré.