RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoční svátky
Máme je už za sebou, takže omluvte malou časovou nedůslednost. Psal jsem tu o vánocích už loni, o některých hračkách, které se tehdy vyráběly. Až do konce padesátých let režim dovoloval některým soukromníkům pokračovat v živnostech. Museli to být neuvěřitelně houževnatí lidé, že se nenechali zlomit a pokračovali v práci přes všechny ty ústrky a šikany, jimž byli vystaveni. Od jednoho takového soukromníka, jmenoval se myslím Kubíček, mi rodiče koupili k jedněm vánocům elektrickou mašinku - tedy lokomotivu, pár vagónků a koleje. Byl to tenkrát podivný Štědrý den. Tatínek byl nervózní, pořád někam telefonoval a nechtěl, abych slyšel, komu a co povídá. Pak se ukázalo, o co šlo. On ten pan Kubíček tátovi slíbil, že přijde, koleje sestaví a vede vlak do provozu. Pochopitelně to byl slib dokonale nesmyslný, on ten pan Kubíček měl asi taky svou rodinu a neměl nejmenší zájem na to, aby trajdal někde po kunčoftech a skládal vláčky. Jenže otec z něho ten slib vymámil a pak stíhal pana Kubíčka po telefonu bez špetky lítosti.

Toto jsem samozřejmě nevěděl a jako každé dítě jsem po soumraku zvyšoval tlak, aby se už konečně začalo. Nebylo vyhnutí, začalo se, nakonec i večeře skončila a tatínek rozsvítil stromeček a po dním byl elektrický vláček. Nesložený.

Měl jsem obrovskou radost. Hned jsem se k vláčku hnal. "Nesahej na to," pravil tatínek. "Zítra přijde pan Kubíček a vláček sestaví. Zatím se na něj dívej," rozhodl.

Jenže já nenáviděl "dívání se na vláček" stejně intenzivně, jako on nenáviděl fušeřinu. Takže jsem si druhý den přivstal a zatímco rodiče ještě spali, koleje jsem sestavil a vláček mě stačil omrzet ještě dřív, než se rodiče probudili.

Později jsem se dozvěděl, že největší zákazníci pana Kubíčka byli nějací tři staří mládenci, kteří bydleli ve společné domácnosti a ti vybudovali obrovské kolejiště po celé ploše bytu a veškerý nábytek měli vyvýšený tak, aby po podlaze mohly jezdit mašinky. Elektrické vláčky jsou hračka pro dospělé, ne pro děti. Občas mě popadne touha si elektrický váček koupit, však se podívejte na stránku s elektrickými vláčky. Jenže to by chtělo mít vyvýšený nábytek a veškerou podlahu zavláčkovanou, a to by asi narazilo u nás doma na prudkou nevoli.

PSÍ PŘÍHODY: Práh bolesti
Pejskové jsou proti bolesti odolnější než lidé, to se říká a dokonce je to navzdory tomu, že se to říká, nejspíš pravda. Posledně jsem tu vyprávěl, jak se Bart mlátil o kovové nohy skřínky, když se pokoušel vysvětlit Brokovi, tohoto času za plotem, co si o něm myslí. Letos o Vánocích dokonce tak trošilínku chytnul od hořící svíčky… naštěstí to trvalo jen chvilku, stačilo plesknutí a oheň byl zažehnán a zůstal po něm jen smrad škvařených psích chlupů. Takže práh bolesti zůstal někde hluboko pod vrstvou srsti.

On je ten práh bolesti veličina proměnlivá.

Když vládne pohoda a pes se jenom metelí kolem vás u jídelního stolu, stačí se jen trochu dotknout podrážkou měkké pantofle jeho tlapky a on vyjekne, jako byste mu ji vzali do louskáčku na ořechy. Ovšem práh bolesti je nepřímo úměrný emocím. Čím vyšší emoce, tím menší citlivost, až na - řekl bych, čistočistou nulu.

Bart byl štěně do naší domácnosti čerstvě dovezený, když jsem se poprvé přesvědčil, jak je to s jeho prahem bolesti. Nechtěli jsme ho pustit nikam do ložnice, pelech dostal v kuchyni a tam jsme ho taky zavřeli, aby si zvyknul.

Nezvyknul si.

Znovu a znovu se rozbíhal a bum, narážel čumákem do dveří. Bum. A znovu. Bum. Znovu. Musel být napůl omráčený po každé takové ráně. Trvalo to hodinu, dvě.

Po půlnoci… hádejte, koho to omrzelo?

Dnes spí Bart na pelechu u dveří a hlídá. Jenže je to jeho volba. Kdybychom ho k tomu chtěli nutit a zavřeli ho tam, následovalo by "bum".