RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - brigády
Netuším,jak vzniklo slovo "brigáda". Znamenalo práci zadarmo, zaměřenou na veřejný prospěch. Nejsem si jist, zdali dnes něco podobného existuje, asi ne. Přitom je spousta lidí, kteří pracují bez nároku na odměnu na něčem, co přináší obecný prospěch. Zato tehdy, v padesátých létech, režim podněcoval"brigádnickou činnost". V Praze, možná i v jiných městech, to nevím,byla "akce Z". To "zet" znamenalo "zvelebování. Lidi opravdu chodili - například u nás na Žižkově v Rajské zahradě - a pracovali ve volném čase a sázeli stromky a upravovali terén.
Když se o tom vypráví po padesáti letech, řeknete si možná, že to byla hezká, rozumná věc: zatáhnout lidi do obecně prospěšné činnosti. Jenže ty brigády měly několik charakteristických rysů, bez ohledu na to, čeho se týkaly.
Především to byl amatérismus. Z povahy věci samé se práce účastnili ne- odborníci. Zasadit stromek, to je práce pro zahradníka, stejně jako zřídit trávník. Jakmile na takovou činnost vypustíte tlupu amatérů, vzejde třetina stromků a ostatní uschnou.
Neefektivita a mrhání prostředky, to byla společná vlastnost většiny takových brigád. Velmi často se stávalo, že jste se coby brigádníci lopotili na nějakém úkolu a pak přijel bagr a zarovnal vše do roviny: bagr měl pravdu!
Navíc byly ty brigády povinné - nepovinné. Já jsem po uši spadl do chmelových brigád. Otevírá s e mi dodnes kudla v kapse, když si na to vzpomenu. Všechny ty nehoráznosti a nechutnosti, které dnes vyvádějí prostřednictvím lidové strany naši farmáři, to není nic proti tomu, co bylo tenkrát. Farmy ve chmelových oblastech si prostě objednaly nucenou práci školních dětí, velmi často pod patnáct let, takže šlo o dětskou práci, a bez ohledu na základní hygienické normy a bez ohledu na osmihodinovou pracovní dobu z nich ždímaly za směšnou odměnu dřinu na chmelových plantážích. Dodnes se díváme na hezký film "Starci na chmelu". Dobře si vzpomínám na hněv, jaký jsme zakoušeli my, co jsme "chmel" skutečně prožili, když jsme se na ten film dívali. A dnes, po tolika letech, velmi nevrle projíždím (občas) Chrášťanami a Kneževsí, kde jsem rvával doby nedobrovolný mukl chmelové šišky od pěti od rána do šesti večer, zatímco páni jezedáci jezdili na dovolené.

PSÍ PŘÍHODY: Válečník je unaven
Bart rád spí. To není nic objevného, každý pes rád spí. Ale Bart, málo platné,je mu už přës deset, opravdu rád spí. Onehdy jsem přišel z města, vešel do domu a Bart spal na pelechu. Postřehl, že jsem v předsíni, přišle ke mně, vrazil mi čumák mezi nohy a usnul ve stoje!
Nevěděl jsme, co mám dělat, aby snad neupadl, kdybych se pohnul. Jenže pak se něco venku šustlo a už to byl zase ten dynamit - Bart, který by se nebál ani Lucifera, a už byl ve střehu, připravený uplatnit svoje tesáky, vycvičené žvýkáním tenisových míčků.
Nerad bych se ocitl v pasti těchto zubů. Jen to zkuste, mačkat tenisový míček. A Bart ho dokáže žvýkat hodiny a hodiny. Svaly na hlavě a na šíji má ocelové. Někdy je nechává spát. Někdy i s hlavou zaklesnutou mezi lidským a nohama.
Musí to ale být moje nohy. Nebo nohy domácích lidí, mých dětí a jejich přátel.
Jinak by se mohl snadno stát, že budou ty nohy na dva kusy.
I v polospánku. Bart už je takový.