ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Odvážná volba
V kauze pražského volebního lídra sociální demokracie pro nadcházející volby měl premiér Paroubek jasno v jednom punktu: nechtěl jím být on. Třebaže se tváří, že Mirka Topolánka si dokáže namazat na chleba kdykoli si vzpomene, odmítl s ním vejít do ringu. Praha je prosperující město s vysokou životní úrovní a s tempem života, o jakém se zbytku státu nezdá. Zde mají lidé pro socialistické praktiky příkaznictví a redistribuce peněz pramalé pochopení a každý sociálně demokratický předák by tu měl těžké postavení, ať by proti němu stál Topoláneknebo kdokoli jiný. Sám Topolánek se pokusil vytřískat z Paroubkovy opatrnosti body a vyzýval ho k souboji s halasností siouxského náčelníka z románu Karla Maye, ale na veřejnost to velký dojem neudělalo, takže toho brzy nechal.

Nyní to vypadá, že Paroubek našel toho pravého v osobě doktora Davida Ratha. Připomeňme si, že dlouho uvažoval o kandidatuře Martina Jahna, ovšem narazil na několik překážek, jednak na opozici uvnitř vlastní slovo, jednak na neochotu Martina Jahna do takové podniku jít. Stejně dopadly námluvy s Pavlem Teličkou. Nicméně už tyto úvahy naznačovaly, že Paroubek si nepřeje mít v čele pražského volebního tažení maskota typu Petry Buzkové. Chtěl tam mít dělného, důvěryhodného člověka, pokud nestraníka, tím lépe. Věděl, že se tento člověk neutká ani tolik s Topolánkem, který povede kampaň ODS, ale s předpojatostí voličstva, navíc dlouhodobě zpracovávaného médii, která si pořád ještě užívají opoziční košili a předpojatě se stavějí prakticky proti všemu, co vládní strana udělá nebo řekne.

Takže nakonec to vypadá na Davida Ratha.

Rath je nestraník a má dokonce za sebou údobí členství v ODS. V současnosti je asi nejviditelnějším členem Paroubkovy vlády. Jeho spor s šéfkou Všeobecné zdravotní pojišťovny poněkud připomíná finále filmu Válka Roseových - zatím se oba nehoupají na lustru, ale mají k tomu blízko. Pro značnou část novinářů je Rath jednoznačně mužem v černém klobouku, určeným k zastřelení. Nedejme se však mýlit mediálním obrazem, třebaže výsledky zkoumání STEM jakoby ten obraz potvrzovaly: David Rath se tam krčí na spodních příčkách žebříčku popularity, ovšem aspoň si může popovídat se svým eventuálním volebním rivalem Mirkem Topolánkem, který tam sedí taky. Navíc, jeho ministerské úsilí může přinést i pozitivní ovoce a pokud by se Rath stal historicky prvním úspěšným ministrem zdravotnictví, nebo by aspoň dokázal úspěšnost přesvědčivě odpředstírat, mohl by na žebříčku popularity vyletět hodně nahoru. Ostatně, že je vnímán jako nebezpečný protivník ODS poznáme už podle toho, že od samého začátku na něho občanští demokraté pálí ze všech hlavní.

Paroubkova volba je odvážná, riskantní, tak trochu sázka "hop nebo trop". Pokud s Rathem v Praze vyhraje, bude pokládán za geniálního stratéga. V opačném případě Ratha odepíše, což by musel udělat tak jako tak.

Zařazená zpátečka
Zpátečku zařadil Jiří Paroubek ve věci lustračního zákona. Nejdříve se vrhnul v náhlém vzplanutí sympatií vstříc drzému komunistickému nápadu, že by se lustrační zákon zahrnul mezi akty diskriminace, jako je diskriminace kvůli věku, pohlaví, sexuální orientaci nebo rase. Vyvolal tímto postojem takovou nevoli, dokonce i mezi svými spolustraníky, že z věci couvá. Že prý ta otázka přijde na přetřes za dva roky, až bude situace zralejší. Domyšleno důsledně, je to ještě skandálnější výrok, než ten první postoj. Předpokládá s naprostou samozřejmostí, že za dva roky budeme vězet v komunistickém chomoutu tak hluboce, že po lustračním zákonu ani pes neštěkne.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - otop
Jsme v topné sezóně až po uši a bavíme se o ekologické dani. Jak to bylo dřív, za dob mého dětství? Do mých osmi let jsme bydleli ve vesnici Slapy. Tam jsme topili kamny, byla to švédská kamna značky Musgraves číslo 11, ta jsme měli v obývacím pokoji. V tatínkově pracovně byly též musgrávky, čísla, tuším osm. Někdy počátkem padesátých let se začala vyrábět kamna Club - měly moderní design, byly celé smaltované, půdorysu oválného, s jakýmsi deklem nahoře. Musgrávky byly stáložárné, to znamenalo, že se v nich dalo topit nepřetržitě, horem se sypalo uhlí a dolem se vybíral popel. Což byla čirá teorie.
Záhy jsem vyrozuměl, že je cosi v nepořádku: kamna byla stavěna na koks určité kvality, kdežto to, co se rozváželo po domácnostech, bylo kvality nevalné. Vytvářelo to uvnitř kamen struskovitou hmotu, jakési věnce škváry, které bylo nutno vytloukat ven. Naštěstí byl tatínek vynalézavý a zjistil, že tvorbě škváry odpomůže, když bude mixovat koks s šiškami. Chodili jsme proto celé léto do lesa na jedlové šišky - sbírali jsme šišky čerstvé, tvrdé, bohatě smolnaté, kdežto vysemenělé střapáče jsme nechávali být. Slýchal jsem vyprávění o tom, jak "tenkrát", tedy za první republiky, byly k dostání různé druhy uhlí a koksu, co si kdo přál, kvalitu, velikost, množství.
S uhlím se pochopitelně šmelilo. Bylo na příděl, jako všechno, ale na černo se dalo koupit jakékoli množství. To platilo ve Slapech stejně jako později v Praze. Tam jsme topili briketami. Já s tatínkem nosil kbelíky ze sklepa, zatápěla maminka. S briketami fungovaly musgrávky skutečně stáložárně, tedy na podzim se zapálily a koncem jara nechaly vyhasnout.
Z briket je jemňounký popel. Hrál jsem si rád na atomovou bombu: stačilo hodit do kbelíku s tímhle popelem kámen a do výšky vytryskl šedavý oblak. Pochopitelně jsem to dělal venku, na dvoře.
Moc mě ta hra bavila. Maminku nikoli.

PSÍ PŘÍHODY: Ano, Bart se rád pere
Pravidelní čtenáři Neviditelného psa znají Bartův základní charakterový rys už dávno. Cizí lidé, když nás potkají, to netuší. Radují se nad Bartovým dobráckým zjevem. Opravdu, Bart se dovede tvářit rozšafně a přátelsky jako Švejk, když si zapálí fajfku někde v chalupě u kamen, zatímco panímáma vaří kafe. Onehdy jsem potkal dole ve městě paní, která mi prozradila, že taky má rotvajlera.
Podivil jsem se. Když jsem s Bartem ještě chodil na Zbraslav na cvičák, instruktoři varovali dámy, aby si nezačínaly s rotvajlery.
"Budete vepředu rovné jako prkno," říkali. Tím bylo míněno, že rotvík milou dámu strhne na zem a bude ji vláčet za sebou, čímž ji patřičně ohobluje.
Takže mě udivilo, že ona dáma chodí na špacír s rotvíkem. A žádné potíže, ujišťovala mě.
"A co když se semele rvačka?" ptal jsem se.
"I to se stává. Jenže on ten náš rotvík tak strašně ječí, že se zatím každej pes vylekal a utek!"