RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - fény a vysavačei
O fénování vlasů jsem se zmiňoval v díle věnovaném kadeřníkovi - vzpomněl jsem si na fénování, když jsem dnes viděl reklamu na centrální vysavač. On ten kadeřník měl centrální fén. Maminka měla normální fén od firmy Fön, původu zřejmě švédského. Byl to krásný poniklovaný přístroj, s velikým elektromotorem a vrtulí. V ústí hlavně toho stroje byla vidět topná vrtule. Fénoval spolehlivě a fénoval by asi dodnes, kdyby ho někdo ukryl před mou zvídavostí. Chtěl jsem vědět, k čemu slouží takové ty šroubky na boku - a ono to udělalo hup, vyskočila pérka a spolu s nimi uhlíky a fén přestal fénovat.
Podobně skončil i vysavač zděděný po babičce. Taktéž prvorepublikánské dílo: obrovský těžký stroj na třech kolečkách, k němu připevněná tyč, z tyče visel veliký fialový pytel. Byl splihlý, jakmile se začalo luxovat, dovnitř pytle vnikal vzduch, jeho stěnami unikal a prach ulpíval uvnitř. Moc hygienické to asi nebylo, ale fungovalo to - zase do doby, než jsem udržel šroubovák v ruce.
Z první republiky přežíraly i další hygienické potřeby. Například gumové ohřívací láhve. Byly ploché, s kovovým hrdlem, do něho se šroubovala těsnící zátka. Nepamatuju se, že by to někdo používal, taky nikdo nepoužíval masážní gumový válec s maličkými přísavkami. Byly to nepotřebné luxusní předměty minulé doby, připomínka dávno mrtvé solidnosti. Skončily jako hračka nezbedníků a dnes je občas vidíte ve výkladních skříních kadeřnických salónů jako rekvizitu. Onehdy jsem si prohlížel takový fén,jaký jsme měli doma.
Zřejmě přežil v rodině, kde neměli kluka.

PSÍ PŘÍHODY: Že by příznak stáří?
Když se pootevřela vrátka, Bart okamžitě vymázl ven. Dělal to, když mu bylo šest týdnů a přišel poprvé k nám do domu a dělal to do nedávna. Teď přestal.
To vymáznutí nebylo nikterak okázalé. Nevyběhl a nevzal roha, jak se říká. Nejdříve počural zábradlí před vchodem - tam se táhne takové to erární červenobílé zábradlí, z vršku Mrázovka až dolů na Nikolajku. Bart na něj kouká skrz plaňky vrátek a zřejmě ho provokuje svou neměnnou existencí, takže má velkou radost, když se na něj může podepsat. Potom běží o kousek dál a zkoumá roh pozemku sokolského stadiónu. To je druhá štace. Když si toho nevšimnu, využije mé nepozornosti a spustí se ještě o jeden stupínek níže. Tam je plácek, na kterém kdysi město zřídilo lavičku, ovšem vandalové ji rozštípali na třísky., Takže dnes se tam odvažuje jenom rotvajler.
Tedy, odvažoval se. Teď se Bartovi zřejmě líbí nejvíc doma. Hlídá pozemek s neztenčenou vehemencí a možná, že v něm majetnické pudy zesílily, takže si říká - nepůjdu ven, co kdyby místo mě dovnitř vběhnul nějaký cizí pes?
Ba ne, něco takového ho určitě ani nenapadne.
Možná, že tak za rok. Postup stáří, to je cesta po pozvolném svahu.