RODINA A PŘÁTELÉ: Dělají nám tu silnici
Už déle než měsíc bydlíme ve Zvoli (stavba není ještě hotova, míchačku mám v ložnici a ve vaně máme pytle s cementem). Je to tu pěkné, jen ta silnice nám pila krev. A vida, začali ji opravovat.
Silnice, to je moje oblíbené téma. Patřím k těm pošetilcům a politicky nekorektním konzervativním zaostalcům, kteří se domnívají, že silnice jsou užitečné. A jako takový trpce nesu, že prakticky za vše, co se v naší zemi změnilo k lepšímu za uplynulých patnáct let, a že je toho hodně, dost a dost, vděčíme soukromé iniciativě. I ty vesnice vypadají líp než dřív, ale zase - díky tomu, že lidé si soukromě opravují domky a - uvedu namátkou - sekají i obecní trávu před barákem.
Silice jsou státní a podle toho vypadají. Nejsou horší než za komunistů - zůstaly přesně stejné, jako všechno, co zůstalo od doby komunismu státu za jeho špinavými nehty.
Silnice z Dolních Břežan do Zvole byla šílená. Stát uměl nasázet kolem šílené silnice cedule upozorňující, že je šílená (jako to dělá na deseti tisících kilometrech dalších šílených silnic všude kolem nás). Ale teď se něco stalo a začala oprava.
Střih. Vybavuje se mi vzpomínka: před pár lety jsem byl s Míšou ve francouzském Toulouse. Měli jsme tam být čtyři dny, přijeli jsme ráno a vida - centrum města bylo rozkopané, frézovali tam vozovky na čtyřech hlavních ulicích. Měli jsme z toho protažené ksichty: pobyt v Toulouse bude setsakra opepřený.
Nebyl. Jeli jsme na výlet a když jsme se večer vrátili, práce byla hotová.
Střih zpět. V socialistickém českém Blbákově práce na silnice začaly tak, že "kdosi" nasázel všude po okolí cedule zákaz vjezdu a nikdo nevěděl, kudy s má jet a co se vlastně děje. Teprve během dneška se situace trochu vyjasnila a už víme, kudy povede objížďka. Jsem věru zvědav, jak dlouho to bude trvat. Pochopte: jsme rád, že opravují silnici. Nejsem vděčný, protože platím daně a z těch daní by se opravy silnic měly hradit především. Ale jen to říkám, že jsem zvědav, jak dlouho se těch pár kilometrů bude opravovat. Mé zkušenosti v tomto směru jsou ty nejhorší.

PSÍ PŘÍHODY: Nový způsob jízdy autem
Budete se divit, ale i po deseti letech je prostor k vynalézání v oboru tak jednoduchém, jako je jízda v autě. Vynálezcem je Bart. Miluje cesty autem. Těší se na ně. Dovnitř skáče skokem plavmo. Nikdy se nestalo, že by se nechal nutit. Má tam plošinu, ať už jedeme fordkou káčkem nebo nissanem microu - stačí sklopit opěradla zadních sedadel a autíčko se změní v pojízdnou psí boudu, se vším všudy.
Potíž vždycky (v uplynulých deseti letech) vězela právě v tom, že Bart za jízdy stál. Chtěl vidět, co se děje vpředu. Ano, vím,je to
a) blbé
b) nebezpečné
c) nevychované
d) až z) ve všem všudy zavrženíhodné, ovšem z takových zavrženíhodných prvků se skládá soužití se psem, pokud člověk není kynolog čtyřnohým bohem požehnaný.
No a vida, včera Bart přišel na to, že bude míň padat na hubu a potácet se v zatáčkách a kácet se při brždění, když si lehne. Zatím to dělá polovičatě, tedy dělá to na horní polovinu těla a zadní nohy má vztyčené. Je to malý krok pro psa, ale velký krok pro lidstvo.
Za dalších deset let už bude vědět, že jízda v autě naplacato, vleže, je mnohem, mnohem pohodlnější a bezpečnější.