RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Tetovaní pánové
Tetování bylo v padesátých létech chápáno jako zásadní vybočení z normy, něco abnormálního a proti proudu plynoucího. Čímž to bylo samozřejmě předmětem nesmírného zájmu.
Přirozeně, že tehdy u nás neexistovaly žádné nástroje na řádné tetování - jakými dnes disponují tetovací salóny. Několik mých nezbedných spolužáků podnikalo velmi brutální pokusy s tetováním.
"To musíš vzít tři jehly," poučoval mě nezbedný spolužák Dolejš, "a svážeš je nití dohromady. To si vrazíš pod kůži. Jehly rozevřeš a naleješ mezi ně tuš. Tak vznikne první tečka." Na mé kůži nevznikla, na jeho ano. To opravdu bylo důkladné tetování, které nezmizí ani - snad - v krematoriu.
Takto bolestně vznikaly tetováže, nesmazatelné a obvykle velmi nevýtvarné. Také barevně byly nevynalézavé - byly v odstínech tuše.
Jedna výjimka mi ale tane na mysli. Byl to plavčík, možná plavčíci byli dva, to už si nepamatuju přesně - na tehdejší Občanské plovárně (vybudovaná 1840 dle projektu arch. Kramera a sloužila 150 let svému účelu). Byl to tlustý pán (možná dva tlustí pánové), do půl pasu svlečený (budu se držet už jen jednotného čísla) a byl náramně pomalovaný motivy navýsost americkými: mrakodrapy, tanečnice, Havaj s palmami a západem slunce. Nemohl jsem na něho civět, to by mi dal pohlavek. Ale očima ho mám vyfotografovaného. Byl to zvěstovatel z jiného světa. Jeho tetování určitě nevzniklo někde v Holešovicích - představoval jsem si, ve které že americké krčmě se plavčík, tehdy námořník, nechal tetovat...

Můj doživotní přítel Kovářík měl taky z těch dob tetování. Mezi ukazovákem a palcem měl vytetované písmeno N, pěkně šišaté. Znamenalo Nemo a byl to znak tajného spolku. Ale o tajných spolcích někdy jindy.

PSÍ PŘÍHODY: Tenisák v hubě
Bez tenisáku ani ránu, říká si Bart. Však jich má kolem sebe jak naseto. Lidé, kteří ho znají a přicházejí na návštěvu, nosí tenisáky, jako nosívaly návštěvy krabice doutníku Winstonovi Churchillovi. Pak se ale ukázalo, po Churchillově smrti, že to s tím jeho kuřáctvím nebylo tak slavné - a našlo se několik velkotrafik doutníků, které nebyly nikdy vykouřeny, kravbice nikdy otevřeny.
S tenisáky a Bartem je to jinak. Bart je důkladně používá a pokud existuje převtělování duší, tak do Bartových tenisáků jsou zaklety duše velkých hříšníků.
Bart ovšem také miluje procházky a na procházku chodí s košíkem na hubě. Košík a tenisák, to nejde dohromady. Pokusil jsem se několikrát nasadit Bartovi košík tak, aby měl svůj milovaný tenisáček uvnitř. Marná snaha. Tenisák není žádný pingpongový míček. Huba vycpaná tenisákem se prostě do košíku nevejde.
Tohle ovšem Bart nechce pochopit. Chtěl by všechno, jako David Rath. Musí se ale jednoho nebo druhého vzdát - procházky nebo žvýkání tenisáku. Nakonec to vyhraje procházka, ale je to těžký boj, Bart se několikrát vrací, váhá, má žal v oku.
Až se vrátíme, tenisák tu na tebe bude čekat, slibuju Bartovi. I to je marná snaha. Pejskové žijí přítomnou chvílí a na sliby nedbají. Tady a teď a všechno, to je jejich zásada, takže trochu násilí je zapotřebí, abych Barta od jeho lásky oddělil.