ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Neimunní Kalousek
Miroslav Kalousek, předseda lidovců, označil komunisty za zločineckou organizaci a Vojtěch Filip, který má být po Grebeníčkovi šéfem této strany, mu vyhrožuje žalobou. Pak zařadil zpátečku řka, že Kalousek má stejně imunitu.
Tedy, logicky - imunita by měla platit hlavně v politických potyčkách a tedy by se měla týkat především výroků - a ne případů, kdy pan poslanec jezdí opilý autem po městě.
Komunista samozřejmě lže, protože by mohl Kalouska zažalovat v občansko-právním sporu a tam žádná imunita nemá co dělat. Navíc mu Kalousek vzkázal, že se rád imunity vzdá, pokud by k nějakému takovému sporu mělo dojít. Takže budeme zvědavi, jestli soudruh Filip tu hozenou rukavici zvedne. Byl by to zajímavý proces. Komunisty legitimizuje jen to, že jich je hodně a že je podporují i mnozí lidé, kteří byli od nich samotných persekuováni a mají gloriolu mučedníků. Jinak - jsou nepochybně dědici zločinecké organizace, předlistopadové komunistické strany, navazují na její odkaz a netají se nadějemi, že se pro ně sladké doby vlády jedné strany vrátí. Během procesu by se mohlo o všech těcho věcech mluvit. Střídali by se na svědecké lavici soudní znalci a politologové... za vlažného zájmu veřejnosti.
A občan?
Bohužel, těžko se dá čekat, že by tím byl občan nějak šokovaný. Právě toto dobře ví Jiří Paroubek a prudce otočil kormidlo směrem ke komunistické smrduté zátoce. Heslo nyní zní "spolupáce s komunisty". Jak strašná je to zaslepenost! Se zločineckou organizací nemůže žádná spolupráce být, protože spolupráce je založená na vzájemném respektu a na aspoň základních rámcových cílech. Dva konkurenti mohou spolupracovat, i když mají různé zájmy, protože sdílejí přinejmenším stejné principy volného trhu.
Pro komunistu existuje jen jediný cíl, pokud je to skutečý komunista - absolutní moc. Jak strašně zaslepený je Miloš Zeman a po něm Jiří Paroubek, že to nechtějí vidět! Naivní představa, že získají komunistech přikyvujícího spojence, který bude ochotně zvedat ruku pro sociálně demokratické projekty a nebudou za to nic chtít.

RODINA A PŘÁTELÉ: A bydlíme ve Zvoli
Žádnou grotesku ani drama zde nevypíši. Stěhování se odbylo bez problémů, takže vlastně není o čem vyprávět. Říká se, že je líp třikrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Tuhle zkušenost nemohu potvrdit.
Ljuba se stěhovala, tuším, poosmnácté. Já, když nepočítám transfer v miminkovském věku, jsem se stěhoval jen čtyřikrát, a v dospělém věku z toho jenom jednou. Jsem tedy stěhovací zelenáč.
To poslední stěhování bylo taky pěkně dávno, před pětatřiceti lety, když jsme se stěhovali ze Žižkova na Smíchov. I tenkrát se to odbylo raz dva, stěhováci byli precizní a šokovali mě silou: tatínek měl obrovsky těžké křeslo, ušák ještě po dědečkovi. Čekali jsme, že ho ponesou dva. Na kurty si ho vzal jeden na záda a ještě do něj nahrnul hromadu knih, takže šíleně těžké křeslo mu sloužilo jako krosna.
Ti dnešní stěhováci byli od firmy Zeman. Měli přijet v devět ráno. Těsně před devátou jsem viděl přijíždět jejich stěhovací auto. Zastavilo před domem. Čekali jsme a nikde nikdo! Šel jsem se tedy podívat a oni stáli na schodech a čekali, až bude opravdu devět. To není pohádka, to je realita, i takové případy se stávají.
Jediné drama jsme zažili s demontáží skříně vestavěné do zdi. Objednali jsme si před dvěma lety šatní skříň na míru. Výslovně jsme jim opakovali, že je to na dva roky, že se pak budeme stěhovat. Skříň byla zabudovaná pevně jako trezor! Tuna silikonu, dlouhé šrouby... Hmoždil jsem se s tím celý úterní večer, ale marná snaha.
Když přišli stěhováci od Zemana, Ljuba jim skříň ukázala a vysovila domněnku, že to bude chtít hrubou sílu. Žádné chvástání, čistá realita to je.
Takže situace je taková, že bydlíme v domku, ke kterému přistavujeme garáž, cimru a podkrovní přístřešek. No a už první den po přestěhování máme zatěžkávací vstávací zkoušku: já mám být v osm ráno v rádiu a Ljuba v devět točí TV seriál.