RODINA A PŘÁTELÉ: Dnes se stěhujeme
Velmi stručně. Všechno je OK, krabice zabaleny,byt vypadá velmi vybydleně. Jeden problém ale zůstává, a spolu s ním i naděje. V hnutí mysli jsme si nechali udělat skříň ve zdi. Dnešní doba je doba silikonového zalepování. No a ona ta bestie nejde vytáhnout!
Dokonce ani pitomá lišta nejde odlištovat! Už jsem sáhhnul k tvrdým prostředkům, odšpuntoval jsem flašku, kterou mám schovanou na vánoce, ale ani v půlflašky se mi nepodařilo lištu odtrhnout, přestože jsem z ní vytahal půl kilometru silikonové žížaly. Potřeboval bych krumpáč nebo dynamit nebo něco.
A víte, co mě nejvíc štve?
Za hodinu přijdou stěhováci. Mužové znalí. A udělají něco a lišta odpadne a já budu zde jako úplný pitomec.
Samozřejmě že stěhováci udělají něco jiného a něco poserou, ale to nebude moje zásluha.
Od nich se to předpokládá.

PSÍ PŘÍHODY: Pes a stěhování
Stěhování se účastní jen Irda, ta jde s námi do Zvole. Bart zůstane s dětmi na Mrázovce. Jsem teď uprostřed děje, není zde prostor k nějaké meditaci. Irda řeší stěhování tím, že leží na pelechu a spí. Když jí vyhrožuju, že ji taky zalepíme do krabice a odevzdáme stěhovákům, sotva otevře oko. Jenom tehdy se přišla podívat, když jsem opravdu hodně řval při odtrhování zasilikonované lišty kolem vestavěné skříně. Pořád tu lištu nemohu odtrhnout, pořád řvu - a Iris pochopila, že je to normální a leží už bez vzruchu v pelechu. Stalo se to normálem! Stačilo pár minut - a zoufalství promíchané se zuřivostí se stalo normou.
Takový je život. Iracionální a zcela abnormální stav, pokud trvá nějakou dobu, je normou. Pro psa stačí minuta. Pro člověka? Půl roku, maximálně rok. Takové je poučení, které není k ničemu, neboť není zkušenosti kromě zkušenosti.
Nikdo mi nepomůže. Ani Irda, ani vy. Ozvu se až po přestěhování, věnujte mi tichou vzpomínku.