RODINA A PŘÁTELÉ: Stěhování na obzoru
Od pátku za týden se stěhujeme do Zvole. Dům není hotov ani zbla. Budeme žít na staveništi. Ne, nepíši o tom do příhod sem do Neviditelného psa, protože jsem zjistil, že vyprávění o útrapách se stavěním nikoho nebaví. Několikrát jsem s e pokusil pobavit přátele vyprávěním o nějaké vypečené události a sotva jsem spustil něco ve smyslu "na naší stavbě, představ si...", v oku posluchače se objevila bílá mžurka nezájmu. Ono zřejmě je to tím, že každý zažil útrapy se stavěním a nikoho nebaví poslouchat řeči o něčem tak protivném. Jako lidi neradi poslouchají vyprávění o bolavém zubu.

Nicméně přece jen se už pár dní chystám vyprávět o jedné příhodě ve stylu Pat a Mat.
Dům nestavíme z gruntu,jen ke stávajícímu domu přistavujeme garáž a cimru,ve které budu zkoušet foťáky atd., říkáme tomu ateliér. Dům je zhuntovaný od předchozích nájemníků (dovedou být pěkná pakáž, nájemníci) a mimo jiné nájemník spálil bojler - těsně před tím, co zmizel a zanechal za sebou dluhy za telefon atd.

Bylo nutno odstranit starý bojler.
Problém byl v tom, že bojler váží sto pade a visel na konzoli nad tepelným čerpadlem. To, kdyby se utrhlo (třeba pádem bojleru), by bylo k nepotřebě, neopravitelné, na vyhození a oči pro pláč by byl zbytek.
Povolal jsem tedy odborníky - a vymyslel jsem, že když se postaví dřevěný rám kolem tepelného čerpadla, bojler, i kdyby klesnul, by se zastavil o rám a čerpadlu nic neudělal.
Odborníci vyrobili rám. Pak je napadlo, že by mohli udělat pomocné trámky, aby bojler po nich sklouznul. Ty potřebují vodicí lišty a také vzpěry, aby se to nezhroutilo. Vzpěry je třeba pořádně podšprajcovat a zezadu zpevnit. Atd.
Vznikla dřevostavba, na níž by mohla spočinout gilotina vhodná k popravě Marie Antoinetty.
Následoval spor o to, kdo je ten vůl, kdo to zavinil a debata, jak zmenšit to lešení. Padaly i kuriózní návrhy, že by bylo nejlépe vést osový řez středem.
Zatímco se mužové od dřevostavby dohadovali, ozvalo se:
"Šéfe, a kam ten bojler máme dát?"
Instalatéři, nevědouce, že je ohroženo tepelné čerpadlo, ho odšroubovali, sundali a vynesli.
Blbá historka? Asi jo. Vždyť to říkám, že nemá cenu vyprávět nic o útrapách stavění. Kdybych vám vyprávěl, jak nás to minulé úterý vyplavilo, řekli byste: no a co má bejt? Tak vám nebudu vyprávět nic.

PSÍ PŘÍHODY: Závěrečné rituály
Každý pes má svoje rituály. Má je Bart a má je i Irda. Některé vykonávají na závěr procházky. Bart, když jsme na dohled domova, zmnohonásobí zájem o každý keřík, o každý trs trávy. Chová se, jako kdyby byl naposledy v životě na procházce a musí si tedy užít každý čtvereční metr těch velkých novin,které si chce přečíst.
Když už jsme ne na dohled, ale na doskok k vrátkům, zbývá sestoupit z plácku na cestu, přejít ji a otevřít vrátka. Před vrátky sundávám Bartovi košík. Jenže Bart, když se dostaneme do těchto míst, zavrtá hlavu do křoví a naposledy se snaží zbavit se košíku vlastní silou. Moc dobře ví, že bych ho tak jako tak vysvobodil o dvě vteřiny později. Dobře ví, že košík sedí pevně a nejde páčením servat z hlavy. Stejně se o to pokouší dnes a denně. Je to rituál.
Irda je pes běhací. Ta zase na konec procházky vykoná rituální závěrečné ztracení. Je u nohy a najednou se zdejchne. Je pryč. Marné volání. Irda zmizí. Pak, když do volání se vloudí upřímný hněv, Irda se objeví. Někdo mě shání, něco se děje?, táže se udiveně.

Poslední rituál vykoná u domu. I kdyby měla naběháno svých třicet kilometrů, a to pro ni není žádná míra, když jsme na kolistickém výletě, oběhne dům, aby zkontrolovala, zdali ho neovládli kocouři. Teprve když zjistí, že kocouři se neodvážili zmocnit se domu, je ochotna vejít dovnitř a sežrat večeři.
A já, zatím co ona chlemtá z misky, pozoruji oknem kocouří pré venku na zahradě, dnes to bylo ve svitu úplňku.