RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Mouchy
Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl mucholapku. Vyrábí se ten hnus ještě? Byl to pruh čehosi, pruh pomatlaný lepkavou hmotou. Schované to bylo v papírové patroně asi tak vysoké jako krabička cigaret, jako palec tlustá. Pověsilo se to na lampu (nejčastěji), a vytáhl se ten pruh ven. Mouchy na to sedaly, přilepily se a za krutých okolností umíraly. Neubylo jich. Jenom v místnosti přibyla jedna hnusná věc navíc. Brzy to bylo černé mouchami. Záleželo na tom, jak byl kdo spořivý. Hodně spořiví lidé nechávali mucholapku viset tak dlouho, až byla černá. Ti rozmařilí ji měnili často.

Ono není divu, že bylo všude tolik much. O hygienických podmínkách českého venkova před padesáti lety si nikdo nemusí malovat růžové obrázky. Kadibudka není rekvizita do veselého filmu, to byla tvrdá realita, stejně jako hnojiště na dvoře a z hnojiště vytékající smrdutá močka. V tom se chodilo, samozřejmě v tom pobíhala drůbež.
Z úplně raného dětství vzpomínám na prášek proti hmyzu DDT. Dodávala ho americká organizace UNRRA, která pomohla celé Evropě v krušných poválečných létech. Je hnusné, že právě v Evropě jsou tak silné protiamerické nálady, ale netahejme politiku do téhle rubriky. Ten DDT prášek měl na krabičce motiv americké vlajky a taky se mi moc líbilo jeho natáčecí víčko. To se otočilo a dírkami - mačkáním papírové válcovité krabičky - se pšoukal protimuší prášek.
Mouchy si na DDT rychle zvykly. Proti DDT se později zvedla propaganda. Nedovedu posoudit, do jaké míry oprávněná - prý se DDT našlo někde v tučňácích či co. Po válce, když jsem rozum bral, ale to DDT zabránilo epidemiím, které decimovaly Evropu po první světové válce.
Much je čím dál míň, a už dlouho mouchy nezabíjím, pouštím je oknem ven, když některá uvázne v pokoji. Ovšem za mého dětství byl muší bzukot trvalým průvodcem večera.

PSÍ PŘÍHODY: Bart si myslí, že je Iris žabař
Bart má Iris celkem rád, myslím si. Nikdy jí neublížil a ani se po ní neotočí, když se ho snaží vychovávat a chňapá mu po uchu. Dneska shovívavě sledoval její obtěžovací výkon. Koupil jsem si preclíky - jako to dělávám, když mám za sebou těžký den a na jeho sklonku se chci nějak odškodnit. Koupil jsem si preclíky u nás dole na Březince ve Večerce, preclíky, sýr jadel a flašku whisky na lepší časy - myslím,že takto se má nakupovat pro rodinu.
Pejskové si to taky tak mysleli. O whisky zájem nemají, o preclíky a sýr ano. Bart zprava, Iris zleva, a v takových kleštích mám tvořit!
Nicméně se dařilo, práce šla od ruky a pejskové dostávali přiměřený díl preclíků. V jednu chvíli měla Iris z přídělu preclíků takovou radost, že začala tančit. Bohužel s e při tom zapletla do kabelu od klávesnice. Jen malinko, jenže ji chytla panika a to už začalo být vážnější, nakonec sebou škubla a klávesnice letěla stranou. Bart se na to díval pohrdavě.
Pah, říkal si, pouhá klávesnice, v Datartu za sto pade!
To já, já jsme pánovi srunbul lejzrovku tiskárnu a nejde spravit a že se o to pánové už třikrát pokoušeli!
Má pravdu, ten Bart. Na jeho devastační kapacity by musela Iris přibrat třicet kilo a musela by být černá, s pálením na tváří a tlapách a musela by mít placatý čumák.
Což se od ní nedá čekat.